Constitutional Court dismisses appeal claiming civil court violated property rights and fair trial principles regarding contract invalidity.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Kaňkovské, zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. 21 Cdo 1676/2012-383 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011 č. j. 31 Co 237/2011-322, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Průběh řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s ústavně garantovanými právy na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 24. 11. 2010 č. j. 5 C 308/2004-257 byla zamítnuta žaloba o určení neúčinnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností u Stavebního bytového družstva Zruč nad Sázavou, se kterými byl spojen nájem bytu, jakož i právo na bezplatný převod bytové jednotky spolu s podílem na společných částech domu a pozemku v kat. úz. Zruč nad Sázavou. Předmětná smlouva byla uzavřena dne 11. 11. 2002 mezi paní Hanou Horváthovou (matkou stěžovatelky) a stěžovatelkou (žalovanou). Žalobkyně se dovolávala ustanovení § 42 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), o odporovatelnosti právních úkonů, neboť se v pozici věřitele cítila být smlouvou o převodu členských práv a povinností zkrácena v uspokojení pohledávky dlužníkem.

3. Soud prvního stupně se primárně zabýval otázkou, zda existuje důvod neúčinnosti právního úkonu. Šlo o právní úkon mezi osobami blízkými (matkou a dcerou). Po provedeném dokazování, kdy podle § 42a odst. 2 obč. zák. leželo důkazní břemeno na straně stěžovatelky, soud dospěl k závěru, že stěžovatelka dostatečně prokázala, že vyvinula náležitou pečlivost a nemohla poznat úmysl matky zkrátit věřitele. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl s právním závěrem, že právní úkon matky stěžovatelky ve vztahu k věřiteli nebyl neúčinným. Žalobkyně se současně domáhala zaplacení částky ve výši 650 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady ve smyslu § 42a odst. 4 obč. zák. za to, co v důsledku dotčené smlouvy ušlo z majetku dlužníka (matky stěžovatelky), stalo-li se tak s majetkovým prospěchem pro stěžovatelku. I tato žaloba byla Okresním soudem v Kutné Hoře zamítnuta.

4. Proti rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře podala žalobkyně (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2011 č. j. 31 Co 237/2011-322 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 500 000 Kč, jinak prvostupňový rozsudek potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že v případě uplatnění nároku věřitele na základě § 42a odst. 4 obč. zák. se nelze žalobou dovolávat i neúčinnosti odporovatelného úkonu. Sama neúčinnost odporovaného úkonu je předpokladem pro postup podle § 42a odst. 4 obč. zák., tj. řečenou otázku soud řeší jako předběžnou při rozhodování o náhradě za to, co odporovatelným úkonem ušlo dlužníkovi z majetku. Odvolací soud vyslovil názor, že stěžovatelka nevyvinula dostatečnou, zákonem požadovanou pečlivost k tomu, aby se přesvědčila, že učiněný právní úkon nezkracuje věřitele její matky.

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podaly strany sporu, jak stěžovatelka (žalovaná), tak i žalobkyně dovolání. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. 21 Cdo 1676/2012-383 však byla dovolání účastníků zamítnuta pro nedůvodnost.

6. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že Nejvyšší soud nezhodnotil, jaký stav by nastal v případě, kdyby po uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností nedošlo k nabytí vlastnictví k bytové jednotce stěžovatelkou. Stěžovatelka namítala, že v takovém případě by žalobkyně (věřitel) podala žalobu na odporovatelnost dohody o převodu členských práv a mohla by uspokojit svou pohledávku v exekučním řízení na tuto majetkovou hodnotu, tedy na členská práva. Pokud by však došlo k exekučnímu řízení před 1. 1. 2013, žalobkyně by z takové exekuce nezískala jinou majetkovou hodnotu než vypořádací podíl. Považoval-li Nejvyšší soud za majetkovou hodnotu získanou odporovatelným právním úkonem převod bytu do vlastnictví, jde podle názoru stěžovatelky o extenzivní výklad § 42a odst. 4 obč. zák. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s úvahou odvolacího soudu a Nejvyššího soudu o tom, že nevynaložila dostatečnou pečlivost za účelem zjištění úmyslu matky (dlužníka) zkrátit věřitele.

II. Právní posouzení

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

8. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda postupem v řízení nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv nebo svobod.

9. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou Ústavní soud ve věci neshledává. Otázka nároku na náhradu toho, co ušlo odporovatelným (neúčinným) právním úkonem z dlužníkova majetku, a úmyslu dlužníka (matky stěžovatelky) zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, nebyla obecnými soudy vyřešena excesivním způsobem, kterým by byla pro Ústavní soud založena pravomoc k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů k výkladu podústavního práva. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv. Výklad hmotného práva obecnými soudy nedosáhl rozměru nezbytného k ústavněprávnímu přezkumu. V procesním postupu obecných soudů potom Ústavním soudem rovněž není spatřováno porušení spravedlivého procesu.

10. Rozhodnutí obecných soudů byla v dostatečném rozsahu a v souladu s dosavadní judikaturou k ustanovení § 42a obč. zák. odůvodněna. Lze konstatovat, že soudy nepostupovaly v posuzované věci ústavně nonkonformně.

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu