Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of service of court decision in Czech criminal proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Ř., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 10, 602 00 Brno, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Okresního soudu Brno - venkov v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 102/2012, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2014, č. j. 4 To 232/2014-603, za účasti Okresního soudu Brno - venkov a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství Brno - venkov a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastnílů řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 9. 2014, stěžovatel napadl jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v postupu Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 102/2012, konkrétně pak v tom, že nedošlo k doručení usnesení uvedeného soudu ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 2 T 102/2012 (dále jen "usnesení okresního soudu") stěžovateli ani jeho obhájci. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 6. 2014 č. j. 4 To 232/2014-603 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.

Jak stěžovatel uvádí, okresní soud na veřejném zasedání dne 19. 5. 2014 vydal usnesení, kterým rozhodl, že podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 2 a půl roku, který mu byl uložen s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 11. 2012 č. j. 2 T 102/2012-443, a že podle § 83 odst. 5 za použití § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku se pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem. Ihned po jeho vyhlášení si proti němu podal stížnost. Následně, aniž by mu, respektive jeho obhájci, bylo doručeno písemné vyhotovení usnesení okresního soudu, a tedy aniž by měl řádnou možnost se seznámit s jeho odůvodněním v písemné podobě, rozhodl krajský soud v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2014, že se jeho stížnost zamítá. K doručení usnesení okresního soudu nedošlo do dnešního dne. To stěžovatel nepovažuje za správné, kdy poukazuje na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 303/04

(N 52/36 SbNU 555),

III. ÚS 457/05

(N 4/40 SbNU 39),

III. ÚS 389/09

(N 40/56 SbNU 461) a

II. ÚS 225/13

(N 60/69 SbNU 159).

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 90 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 3 písm. b) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud přikázal okresnímu soudu nepokračovat v porušování jeho práv, nařídil mu doručit své usnesení a aby zrušil usnesení krajského soudu.

II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní soud, Okresní státní zastupitelství Brno - venkov, krajský soud ani Krajské státní zastupitelství v Brně však poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

III. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 2 T 102/2012 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle § 137 trestního řádu platí: "(1) Usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. (...)

(4) Usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí."

V projednávané věci došlo, jak si Ústavní soud ověřil ze spisu okresního soudu, k oznámení usnesení okresního soudu jeho vyhlášením na veřejném zasedání dne 19. 5. 2014. Usnesení bylo vyhlášeno včetně svého odůvodnění, a to za přítomnosti stěžovatele i jeho právního zástupce. Požadavkům trestněprocesní úpravy tak bylo učiněno zadost, neboť pokud došlo k řádnému vyhlášení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, není doručení opisu usnesení vyžadováno.

Jestliže stěžovatel rozporuje správnost takovéhoto závěru s odkazem na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 303/04

,

III. ÚS 457/05

,

III. ÚS 389/09

a

II. ÚS 225/13

, jejich bližší studium musí nutně vést k závěru, že se jedná odkaz nepřípadný. Ve všech těchto nálezech se totiž jednalo o situaci, kdy soudy pominuly pravidlo v § 137 odst. 4 trestního řádu a vycházely z proběhlého vyhlášení usnesení, ačkoliv se jednalo o rozhodnutí o opravném prostředku, které je třeba vždy v opise doručit.

V nálezu

sp. zn. III. ÚS 457/05

se tak kupříkladu uvádí, že "ustanovení § 137 odst. 1 věta druhá tr. ř. určuje dvě disjunktní formy oznamování usnesení - buď vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby, anebo doručením opisu usnesení. Pokud stěžovateli bylo nutno ve smyslu § 137 odst. 4 tr. ř. doručit opis usnesení (...), pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení". Obsah této judikatury nepodporuje důvodnost stěžovatelovy ústavní stížnosti, nýbrž spíše naopak z ní a contrario vyplývá, že Ústavní soud možnost oznamování usnesení formou vyhlášení (bez doručení opisu) v případech, kdy se nejedná o usnesení, jímž by bylo rozhodnuto o opravném prostředku, akceptuje.

Usnesení okresního soudu napadené nynější ústavní stížností není usnesením o opravném prostředku ve smyslu § 137 odst. 4 trestního řádu, a proto nelze zmiňovanou judikaturu a požadavky v ní konstatované ve věci uplatňovat (srovnej i odmítavá usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 1623/10

,

I. ÚS 463/10

,

II. ÚS 3442/10

či

I. ÚS 413/12

).

Závěrem Ústavní soud poznamenává, že k rozhodnutí o tom, že stěžovatel vykoná původně podmíněně odložený trest, vedly soudy zcela konkrétní skutečnosti, včetně toho, že stěžovatel spáchal v době podmíněného odsouzení další trestnou činnost, a že neplnil podmínky dohledu, kdy nespolupracoval s probační a mediační službou (srovnej odůvodnění usnesení krajského soudu).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu