Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to lack of exhaustion of procedural remedies.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Radky Kovaříkové, zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2014 č. j. 7 To 305/2014-350 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2014 č. j. 2 T 58/2014-311, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy.

Napadeným usnesením Okresní soud Brno-venkov rozhodl podle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu, že se trestní věc proti stěžovatelce a dalším obviněným, vedená u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 58/2014, vrací státnímu zástupci k došetření. Stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení byla zamítnuta napadeným usnesením Krajského soudu v Brně.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 4. 7. 2014 podala "Okresnímu soudu Brno-venkov návrh Nejvyššímu soudu České republiky na odnětí a přikázání věci podle § 25 trestního řádu, a to s podrobným odůvodněním, proč jsou všichni soudci Krajského soudu v Brně, a tím i soudci soudu prvého stupně, z rozhodování v dané věci vyloučeni." Tento návrh stěžovatelka "ještě výslovně zopakovala podáním ze dne 25. 8. 2014 a na výzvu stížnostního soudu doplnila dne 4. 9. 2014."

Důvod pro vyloučení uvedených soudců spatřuje stěžovatelka v tom, že poškozená Mgr. S. N. podle informací stěžovatelky "po složení justičních zkoušek čeká na jmenování do funkce soudce, v čemž je jí pochopitelně Krajský soud v Brně nápomocen." Podle stěžovatelky neměl příslušný "podjatý" orgán činit žádné stěžejní úkony, dokud není rozhodnuto o námitce podjatosti. Krajský soud v Brně neměl tedy napadené rozhodnutí vydat, neboť "tak jistě činil s plným vědomím, že jsou jeho soudci vyloučení a tedy že dané rozhodnutí nemůže mít procesně meritorních účinků."

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Pojmovým znakem ústavní stížnosti se jeví její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval za účelem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit.

Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

V projednávané věci dosud nebylo meritorně rozhodnuto, neboť vydáním napadených usnesení trestní řízení nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici prostředky podle trestního řádu, a to jak při rozhodování o jejím návrhu na odnětí a přikázání věci podle § 25 trestního řádu, které není předmětem napadených usnesení, tak v rámci řízení o vlastním předmětu sporu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatelka nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (obdobně

sp. zn. II. ÚS 2815/09

,

I. ÚS 2222/09

,

II. ÚS 839/09

,

IV. ÚS 237/09

,

I. ÚS 2617/08

,

IV. ÚS 1643/08

,

II. ÚS 520/07

,

II. ÚS 515/07

,

II. ÚS 57/07

,

II. ÚS 558/07

,

II. ÚS 565/06

,

II. ÚS 644/12

,

II. ÚS 2663/12

III. ÚS 2913/13 - vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2015

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj