Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and liberty rights violated in fraud conviction.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem AK Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení Policie ČR - Krajského ředitelství policie Středočeského kraje č. j. KRPS-37169-40/TČ-2011-011481-ZME ze dne 11. 6. 2012, rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. 3. 2013 č. j. 2 T 3/2013-692 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013 č. j. 11 To 330/2013-719 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 5 Tdo 155/2014-27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny.

2. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ byl obžalovaný stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Soud I. stupně obžalovanému rovněž uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 3 roků, poškozenou Inter Cars Česká republika, s.r.o. (dále jen "poškozená") odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Krajský soud v Praze usnesením podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.

4. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

5. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na své obhajobě, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích má za to, že mu nebyla dostatečně prokázána trestná činnost, za niž byl odsouzen soudy v trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení dle tvrzení stěžovatele postupovaly v rozporu s procesními předpisy i hmotněprávními předpisy (rozpory ve výpovědích svědků, neprovedení důkazů, vyvození vadných závěrů ze znaleckého posudku, jednostranné dokazování, výše škody nebyla zcela jednoznačně a konkrétně zjištěna atd.). Tvrdil, že právní závěry nalézacího i odvolacího soudu neodpovídají provedenému dokazování, neboť žádný z obecných soudů nedospěl ke skutkovému závěru, ze kterého by bylo možné dovodit závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty a pohnutky činu, není dána ani objektivní stránka. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že se jedná o úmyslný trestný čin, kdy je třeba prokazovat úmysl v příčinné souvislosti k následku, jak zdůraznil.

6. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a zdůraznil, že, zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o vině obviněného, je nezbytné, aby soud v trestním řízení k tomu přihlédl a aplikoval zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel tak byl uznán vinným za jednání, kterého se nedopustil, a byl odsouzen za trestný čin, který nespáchal, proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

8. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

9. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

10. Předně je třeba uvést, že výrok o vině je podložen dostatečným rozsahem dokazování před soudem I. stupně. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků o vině i trestu a dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl soudem I. stupně zjištěn úplně tak, aby bylo možné rozhodnout o vině stěžovatele.

11. Dovolací soud uvedl, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. ani z jiných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až 1) tr. řádu. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu., jak se toho domáhal stěžovatel. Přesto se však nad rámec uvedeného vyjádřil ve stručnosti k námitkám stěžovatele, především výši škody (str. 5-7). Přisvědčil stěžovateli ohledně odůvodnění rozsudku prvního stupně, že část, která je věnována způsobené škodě, je velice strohá. Konstatoval, že odvolací soud podrobněji objasnil způsob stanovení škody s odkazy na konkrétní důkazy provedené před soudem prvního stupně. Z usnesení odvolacího soudu (str. 2- 3) je zřejmé, že vyčíslená škoda 3 377 391 Kč představuje hotové finanční prostředky, které byly získány prodejem zboží náležejícího poškozené a měly být podle smlouvy o zastoupení uzavřené dne 16. 11. 2006 jako ekvivalent svěřeného zboží obratem vloženy na její bankovní účet, ovšem stěžovatel si je postupně v průběhu doby, po kterou obchodní společnost 3 B + Damidia, s.r.o., prodávala zboží poškozené, neoprávněně přisvojil. Neoprávněnost přisvojení těchto finančních prostředků spočívala v tom, že s nimi úmyslně naložil v příkrém rozporu se zněním citované smlouvy (ponechal si je pro sebe nebo je použil na chod firmy 3 B + Damidia, s.r.o.), a tím znemožnil, aby se dostaly do dispozice poškozené.

12. Ústavní soud se ztotožnil se závěry dovolacího soudu, který uvedl, že způsobenou škodu soudy řádně vyčíslily. Poukázal na postoj stěžovatele, a to, že stěžovatel nezpochybnil správnost a úplnost výše škody, přestože měl možnost vznést výhrady k výsledkům inventarizace nebo k výši chybějící finanční hotovosti, která byla vykazována jako peníze na cestě poškozené obchodní společnosti. Stěžovatel ani později při jednáních se zástupci poškozené obchodní společnosti žádné námitky nevznesl a dluh uznal.

13. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že orgány činné v trestním řízení i obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutků - nic podstatného vytknout. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005

sp. zn. III. ÚS 578/04

, a ze dne 20. 9. 2006

sp. zn. I. ÚS 553/2005

).

14. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že skutkové a právní závěry učiněné orgány činnými v trestním řízení i obecnými soudy má za ústavně souladné, postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Dle názoru Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů znaky svévole nevykazují. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že napadená rozhodnutí jsou v přiměřeném rozsahu řádně, tj. vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného okolnostmi na straně stěžovatele, odůvodněna (§ 125 odst. 1, § 134 tr. řádu) a z kautel ústavnosti tudíž nevybočují. Z toho důvodu lze konečný úsudek obecných soudů chápat jako ústavně přípustný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu