Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to non-exhaustion of legal remedies while appeal proceedings continue.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dany Novákové, , zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 555/2014-315 ze dne 11. listopadu 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 28 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 8, čl. 13, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu v části, kterou Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 469/2008-295 ze dne 2. října 2013 a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn. III. ÚS 1692/08

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn. I. ÚS 4033/12

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 1503/13

ze dne 28. 8. 2013]. Požadavek "vyčerpat všechny procesní prostředky" nemůže být logicky splněn v situaci, kdy řízení před obecnými ještě probíhá.

Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti, založená v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, se v dané věci již z povahy věci uplatnit nemůže.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2015

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka