Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial rights violated in civil property dispute judgment.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti SHELDON, a. s., se sídlem Toužimská 788/50, Praha 9, IČ: 27894525, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem 1. máje 535/50, Liberec III, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2014 č. j. 56 Co 366/2014-107 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 4. 2014 č. j. 16 C 157/2013-59, ve znění usnesení ze dne 12. 5. 2014 č. j. 16 C 157/2013-67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Frýdku-Místku výše uvedeným rozsudkem ve znění citovaného usnesení rozhodl, že žaloba stěžovatelky o částku 21 400 Kč proti žalované Realitní kanceláři STING, s. r. o. (dále jen "žalovaná") se zamítá (výrok I.) a dále že stěžovatelka má zaplatit žalované k rukám jejího advokáta na náhradě nákladů řízení částku 24 304 Kč (výrok II.).

Krajský soud v Ostravě svým rozhodnutím rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I.), výrok II. tohoto rozsudku změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 14 772 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 636 Kč (výrok III.). V souzené věci žalovaná, která zprostředkovala uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 15. 1. 2009 (dále jen "smlouva") mezi prodávajícím (právním předchůdcem stěžovatelky) a kupující, se současně zavázala přijmout od kupující do úschovy kupní cenu za převáděnou bytovou jednotku a následně zaplatit právnímu předchůdci stěžovatelky kupní cenu.

Krajský soud přezkoumával otázky promlčení nároku stěžovatelky na zaplacení smluvní pokuty ve výši 21 400 Kč. Stěžovatelka tento nárok uplatnila na základě smlouvy v rámci pohledávky za žalovanou k nesplněné části kupní ceny (jistiny) ve zbývající výši 100 000 Kč. Krajský soud zdůraznil, že v případě smlouvy se jedná se o smlouvu trojstrannou, která kombinuje obsahové prvky smlouvy kupní a smlouvy nepojmenované. Soud připomněl, že soudní praxe konstantně hodnotí tento typ nepojmenované smlouvy jako smlouvu tzv. svěřeneckou (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 399/2003 a 33 Cdo 4053/2010) a uvedl, že vztah mezi zúčastněnými subjekty byl svou povahou vztahem občanskoprávním.

Samotná smlouva je proto - bez ohledu na její subjekty - smlouvou občanskoprávní povahy. Jestliže tedy nepojmenovanou smlouvu spolu uzavřeli právní předchůdce stěžovatelky, žalovaná a kupující v intencích § 51 o. z., je proto třeba otázky promlčení hodnotit podle § 100 a násl. o. z. Stěžovatelka (resp. její právní předchůdce) mohla uplatnit nárok na zaplacení smluvní pokuty [podle čl. III. odst. 4 písm.

g) smlouvy] poté, kdy marně uplynula lhůta k zaplacení kupní ceny ve zbývajícím rozsahu. S ohledem na to obecná tříletá promlčecí lhůta skončila dne 4. 1. 2013 a žaloba podaná po jejím uplynutí teprve dnem 31. 5. 2013 je žalobou opožděnou, neboť k tomuto dni byl již nárok na zaplacení celé žalované částky podle § 100 odst. 1 a § 101 o. z. promlčen. Krajský soud dále považoval za nutné výslovně zdůraznit, že stěžovatelčiny úvahy o tom, že žaloba byla podána včas, jsou liché, neboť první den promlčecí lhůty k uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty rozhodně nelze vázat až k okamžiku, kdy osoba uplatňující nárok na smluvní pokutu vyzve protistranu k jejímu zaplacení. V důsledku takové interpretace slovního spojení "kdy právo mohlo být vykonáno poprvé" (§ 101 o. z.) by mohl být počátek promlčecí doby odkládán do budoucna bez jakéhokoli časového omezení, což jistě není z důvodu potřebné právní jistoty přípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně připomněla dosavadní průběh řízení a uvedla, že nakládání s prodávanou bytovou jednotkou se týkalo podnikatelské činnosti právního předchůdce stěžovatelky. Promlčecí doba je proto čtyřletá a nikoliv tříletá. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 2 Odon 41/97, 32 Odo 1641/2006 a 32 Odo 671/2003) a uvedla, že oba soudy porušily předvídatelnost soudního rozhodování a Ústavním soudem několikrát konstatovanou zásadu právní jistoty (např. nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 2070/07

).

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Podstatou ústavní stížnosti je pouhá polemika stěžovatelky se závěry obsaženými v rozhodnutích obou civilních soudů a odvolacího soudu zvláště. Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí řádně a jasně (nikoliv svévolně) odůvodněna, odkazy na judikaturní prostředí jsou přiléhavé.

Ústavní soud v prvé řadě není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal (již výše uvedené) úvahy a konstatování především odvolacího soudu. Usuzuje, že stěžovatelka se jej snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její výtky, jež odvolací soud přesvědčivě vysvětlil a Ústavní soud nepovažuje za nutné k tomu cokoliv dodávat.

Ústavní soud navíc považuje za vhodné - a to především s ohledem na to, že stěžovatelka připomíná judikaturu Nejvyššího soudu - zdůraznit, že se jedná o odkazy a citace z odůvodnění rozhodnutí, která v případě rozsudku sp. zn. 32 Odo 1641/2006 není ničím jiným než konstatováním faktu o nutnosti civilního soudu podřadit uzavřenou smlouvu pod příslušný smluvní typ. V případě dalších dvou rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení sp. zn. 2 Odon 41/97 a rozsudku sp. zn. 32 Odo 671/2003) se jedná o posouzení skutkových a právních okolností, jež nelze vztáhnout na souzenou věc, v níž - jak odvolací soud zdůraznil - se jedná o smlouvu občanskoprávní povahy obsahově doplněnou smlouvou svěřeneckou a o vztah mezi právním předchůdcem stěžovatelky, žalovanou a kupující, který byl vztahem občanskoprávním (k tomu ostatně srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4053/2010 a v něm uvedenou další judikaturu týkající se trojstranných právních vztahů; obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 399/2003)

Následně proto ani ze stěžovatelkou příkladmo uvedeného nálezu Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 2070/07

nelze dovodit porušení zásady právní jistoty, jež by mělo v právě souzené věci stěžovatelce svědčit. Ústavnímu soudu se proto odkazy a argumentace stěžovatelky jeví jako spekulativní a liché.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu