Constitutional Court dismissed constitutional complaint for lack of procedural space to exercise court's moderating power.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kozla, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem, advokátem se sídlem Severovýchodní II/12, Praha 4 - Záběhlice, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 3/2014-258 ze dne 24. 4. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 6. 11. 2014 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se stěžovatel - provozovatel autoservisu z pozice žalobce domáhal proti žalovanému Kamilu Němcovi zaplacení částky 3.000,- Kč s příslušenstvím z titulu doplatku ceny opravy, kterou provedl na osobním automobilu žalovaného. Cena opravy celkem činila 28.700,- Kč. Žalovaný naproti tomu navrhoval zamítnutí žaloby a současně se vzájemným návrhem proti stěžovateli domáhal zaplacení částky 20.000,- Kč s příslušenstvím, kterou zaplatil za opravu svého automobilu u stěžovatele, ačkoli dle jeho přesvědčení stěžovatel na žádnou úhradu ceny opravy neměl nárok, neboť šlo o opravu reklamační, která měla odstranit vady dřívější nekvalitní opravy provedené stěžovatelem, tedy měla být bezplatná.

Ve věci rozhodoval nejprve Okresní soud v Chrudimi, jež v rozsudku č. j. 110 C 112/2009-219 ze dne 22. 10. 2013 uložil žalovanému zaplatit stěžovateli částku 3.000,-Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do části příslušenství pak žalobu zamítl a rovněž zamítl protinávrh žalovaného (výrok II.). Výrokem III. okresní soud zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení stěžovatele ve výši 30.648,- Kč a dle výroku IV. byl žalovaný povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi náklady řízení v částce 20.912,- Kč.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem č. j. 22 Co 3/2014-258 ze dne 24. 4. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. a v odvoláním napadené části výroku II., kterou byl zamítnut protinávrh žalovaného, a dále ve výroku IV. potvrdil (výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko v jeho výroku III., a to tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů nalézacího řízení (ústavní stížností napadený výrok II.). Výrokem III. poté soud uložil žalovanému nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 7.681,- Kč.

Při rozhodování o náhradě nákladů nalézacího řízení mezi stěžovatelem a žalovaným aplikoval krajský soud ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), přičemž důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v okolnostech předcházejících předmětnému řízení. Soud přihlédl ke způsobu jednání ohledně uzavření smlouvy o opravě věci, maje za to, že pokud by stěžovatel při jednání se žalovaným jako svým zákazníkem postupoval řádně, vystavil by objednávkový list, v němž by popsal nejen žalovaným objednanou opravu, ale stanovil, byť odhadem, i její cenu, pak by byl obchodní vztah účastníků přehledný a prokazování jeho obsahu v soudním řízení by bylo snazší. Soud dokonce nevyloučil možnost, že při řádně dokumentovaném smluvním vztahu mezi účastníky by k danému sporu nemuselo ani dojít, a že tedy stěžovatel sám svým postupem určitým způsobem ke vzniku tohoto sporu přispěl.

Stěžovatel s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, v tomto bodě, tj. v nákladovém výroku II., nesouhlasí, což dal najevo v ústavní stížnosti. Dle jeho názoru odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., jestliže mu nepřiznal jako procesně úspěšné straně sporu náklady řízení. Stěžovatel dále namítl, že jej krajský soud před rozhodnutím neseznámil se svým úmyslem aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. a popřel tak jeho právo k tomuto zaujmout stanovisko.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, který zcela odkázal na své závěry zahrnuté v odůvodnění napadeného výroku a v návaznosti na to navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaného soudního aktu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. příkladmo nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 536/06

ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález

sp. zn. III. ÚS 2984/09

ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález

sp. zn. IV. ÚS 777/12

ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález

sp. zn. II. ÚS 1066/12

ze dne 6. 6. 2013; všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

Shora uvedené závěry o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí tím spíše pro rozhodování dle ustanovení § 150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv [srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 619/2000

ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165) či usnesení

sp. zn. IV. ÚS 37/02

ze dne 31. 1. 2002 (U 4/25 SbNU 357)].

Ústavní soud napadené rozhodnutí v naznačeném rozsahu přezkoumal, nicméně žádné pochybení, jež by bylo možno kvalifikovat jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nenalezl. Krajský soud výrok o nákladech nalézacího řízení řádně a logicky odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.

Co se týče námitky "překvapivosti" rozhodnutí, je třeba stěžovateli přisvědčit v tom, že Ústavní soud klade při posouzení procesních podmínek aplikace § 150 o. s. ř. důraz na poskytnutí procesního prostoru účastníku řízení, aby se mohl vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva soudu. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, a vznáší je vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností [srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 828/06

ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309), nález

sp. zn. III. ÚS 1378/07

ze dne 31. 10. 2007 (N 176/47 SbNU 347]. Ústavní soud však zároveň připomíná, že požadavek na vytvoření procesního prostoru nelze chápat jako samoúčelný - je jím sledována možnost účastníků řízení vznést případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly být způsobilé aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 603/08

ze dne 20. 1. 2011, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1752/10

ze dne 14. 2. 2013, usnesení

sp. zn. II. ÚS 3229/12

ze dne 20. 3. 2013, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V nyní projednávané věci krajský soud užil ustanovení § 150 o. s. ř., aniž by před svým rozhodnutím dal najevo, že o jeho aplikaci vůbec uvažuje; nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatel mohl k uplatnění moderačního práva soudu vyjádřit. Jeho rozhodnutí přesto Ústavní soud neshledal rozporným s požadavky kladenými na rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení, jak byly shora vyloženy, byť se tak na první pohled mohlo jevit. Je tomu tak proto, že stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné argumenty (tvrzení či důkazy), které by byly způsobilé rozhodnutí krajského soudu zvrátit. Jestliže by Ústavní soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí krajského soudu jen proto, že tento nedal najevo, že hodlá ve vztahu k nákladům řízení uplatnit moderační právo, jednalo by se toliko o formální rozhodnutí, které by nemohlo z materiálního hlediska přispět k faktické změně právního postavení stěžovatele.

Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález

sp. zn. II. ÚS 169/09

ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Taková situace nastala právě v nyní hodnoceném případě, kdy nelze předpokládat, že by odvolací soud od své argumentace (o jejíž správnosti je pevně přesvědčen, jak vyplývá z jeho vyjádření) ustoupil. Dlužno navíc poznamenat, že okolnosti, kterými krajský soud obhajoval aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., považuje Ústavní soud za skutkovými zjištěními řádně podložené a z ústavně právního hlediska tedy plně akceptovatelné.

Za daného stavu, kdy nebylo zjištěno reálné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo proto Ústavnímu soudu než předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu