Constitutional Court dismisses taxpayer's appeal claiming unfair trial rights regarding international tax assistance requests.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Petra Řehořka, zastoupeného JUDr. Zbyškem Kordačem, advokátem se sídlem Praha, Na Florenci 15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014 č. j. 7 Afs 79/2014-69, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 30. 4. 2014 č. j. 59 Af 21/2013-105, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 3. 6. 2013 č. j. 13829/13-5000-14102-707678 a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 10. 9. 2012 č. j. 43543/12/188970507269, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, kterým byl změněn dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Tanvaldě o dodatečném vyměření daně z příjmu fyzických osob ve výši 301 232 Kč za zdaňovací období roku 2006 tak, že byla provedena pouze změna údaje o bankovním spojení a lhůtě splatnosti doměřené daně. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že v průběhu daňového řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že nebyl včas vyrozuměn o provádění svědeckých výpovědí a nemohl být přítomen výslechu svědků a klást jim otázky. Podle stěžovatele správní soudy nesprávně posoudily tuto otázku, když dospěly k závěru, že v dané věci se nejednalo o svědecké výpovědi, ale o úkony provedené na základě mezinárodního dožádání. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel tvrdí, že v jeho případě došlo k porušení principu rovnosti zbraní v rámci daňového řízení. Stěžovatel namítá, že na základě ústavně souladného výkladu daňových zákonů je možné dospět pouze k jedinému závěru, podle kterého jsou práva daňového subjektu na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, tj. v daném případě právo být přítomen při výslechu svědka a klást mu otázky, zaručena nejen při daňové kontrole, ale v celém daňovém řízení.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před správními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně vyjádří ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud připomíná, že není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup ve správním i v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele se závěry správních soudů ohledně otázky, zda bylo v předmětném daňovém řízení porušeno stěžovatelovo právo být vyrozuměn o provádění svědeckých výpovědí, resp. o právní povaze způsobu získání informací o daňových dokladech. Nejvyšší správní soud k této otázce uvedl, že v dané věci se mimo jakoukoli pochybnost jednalo o mezinárodní dožádání na základě § 4 zákona č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na směrnici Rady 77/799/EHS ze dne 19. 12. 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní a na smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a majetku (publikovanou pod č. 100/2003 Sb. m. s.)

V odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je rovněž dostatečně vyložena otázka právního charakteru mezinárodního dožádání ve smyslu uvedených předpisů, příslušné judikatury Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že v dané věci je rozhodné, že správce daně prostřednictvím Ministerstva financí požádal slovenskou daňovou správu o prověření věrohodnosti faktur vystavených občany Slovenské republiky. Vyskytly se pochybnosti, zda stavební práce, fakturované a provedené těmito subdodavateli, byly skutečně provedeny v rozsahu uvedeném na jimi vystavených fakturách. Vzhledem k tomu, že úkony slovenské daňové správy byly prováděny na základě mezinárodního dožádání, i v případě, že by v jeho rámci byli subdodavatelé vyslýcháni jako svědci, neuplatní se režim § 96 odst. 5 daňového řádu. Nejvyšší správní soud se vyjádřil i k dalším námitkám stěžovatele týkajícím se dodržení jeho procesních práv.

Správní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Podle přesvědčení Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se správní orgány a soudy při rozhodování dopustily libovůle. Vzhledem k velmi podrobnému, výstižnému a vyčerpávajícímu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.

K odkazům stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se provádění důkazů v daňovém řízení je třeba uvést, že tato judikatura se nevztahuje k otázce mezinárodního dožádání.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu