Constitutional Court dismissed citizen's petition to annul dissolution law as procedurally inadmissible due to lack of standing.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Zdeňka Ponerta, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2015 a označeném jako ústavní stížnost stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, na jehož základě došlo k rozdělení České a Slovenské Federativní republiky a ke vzniku samostatné České republiky a Slovenské republiky. Podle stěžovatele došlo při rozdělení bývalého federálního státu k odepření základních politických práv zakotvených v zákoně č. 327/1991 Sb., o referendu.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání návrhu na zrušení zákona, vždy zkoumá jeho formální náležitosti a podmínky jeho projednatelnosti, tedy mimo jiné i to, zda navrhovatel je osobou oprávněnou k podání takového návrhu.

Podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 citovaného zákona.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Stěžovatel sice označil svoje podání jako ústavní stížnost, po obsahové stránce však o ústavní stížnost nejde, neboť podání neobsahuje základní náležitosti ústavní stížnosti; stěžovatel zejména neoznačil žádné pravomocné rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a neuvedl žádné relevantní skutečnosti, v nichž spatřuje zásah do svých práv takovým rozhodnutím či zásahem. Podání stěžovatele je ve skutečnosti prostým návrhem na zrušení zákona, k takovému návrhu jsou však aktivně legitimováni výhradně navrhovatelé vymezení v § 64 odst. 1 písm. a) až d) zákona o Ústavním soudu, tj. prezident republiky či skupina poslanců nebo senátorů. V případě stěžovatele jako fyzické osoby se tak jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Z tohoto důvodu Ústavní soud nepovažoval za účelné vyzývat stěžovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v absenci povinného právního zastoupení (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť bylo zjevné, že návrh není věcně projednatelný. Lze jen připomenout, že prakticky identický návrh téhož stěžovatele Ústavní soud již dříve odmítl usnesením ze dne 27. 2. 2015

sp. zn. I. ÚS 399/15

, z čehož vyplývá, že stěžovatel si musel být vědom podmínky povinného zastoupení advokátem, a nikoliv pouze obecným zmocněncem, jak v obou případech učinil.

Na výše uvedeném nemohlo nic změnit ani podání stěžovatele ze dne 7. 4. 2015.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2015

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka