Constitutional Court declares costs ruling unreviewable due to lack of reasoning violating fair trial rights.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí v otázce nákladů řízení

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka - ze dne 24. března 2015

sp. zn. II. ÚS 2434/14

ve věci ústavní stížnosti Mgr. Petra Týnovského, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem Horní Lán 1328/6, 779 00 Olomouc, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 11 Co 500/2013-72, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Výrokem pod bodem III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 11 Co 500/2013-72 byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 11 Co 500/2013-72 se ve výroku pod bodem III ruší.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. července 2014, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem III v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 151/2012.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. září 2013 č. j. 10 C 151/2012-46 byla žalované - České republice - Ministerstvu spravedlnosti (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník řízení") uložena povinnost zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") částku 89 375 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), žaloba ohledně žalované částky 90 625 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta (výrok pod bodem II) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 12 100 Kč (výrok pod bodem III). Uvedený rozsudek napadli žalobce i žalovaná odvoláním.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 11 Co 500/2013-72 byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. září 2013 č. j. 10 C 151/2012-46 tak, že bylo konstatováno, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 178/98 bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí ve věci samé v přiměřené lhůtě (výrok pod bodem I). Výrokem pod bodem II městský soud rozhodl, že ve vyhovujícím výroku o věci samé, tj. ve výroku pod bodem I, se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žaloba ohledně částky 89 375 Kč s příslušenstvím se zamítá a v zamítavém výroku o věci samé, tj. ve výroku pod bodem II se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Výrokem pod bodem III rozsudku městského soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

II. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nákladovému výroku výše uvedeného rozsudku městského soudu a namítá, že dle průběhu řízení měla být jako úspěšná jednoznačně vyhodnocena strana žalující, když žaloba byla podána důvodně a výrok o konstatování porušení práva je dle stávající judikatury brán jako jedna z forem satisfakce, a tedy úspěchu žaloby, přičemž žaloba byla podána po marném uplynutí 6měsíční lhůty pro vyjádření Ministerstva spravedlnosti stanovené v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Soud však podle stěžovatele žádnou úvahu v odůvodnění nečiní, úspěšnou osobu nekonstatuje, pouze odkazuje na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."). Stěžovatel namítá absenci odůvodnění a zmatenost výroku o nákladech řízení. Stěžovatel uvádí, že pro něj jsou důležité i náklady řízení (finanční ztráta za náklady advokáta, které takto musí nést stěžovatel ze svého, ačkoliv důvodně předpokládal, že mu budou přiznány proti státu). Navíc se tak děje v situaci, kdy zde byl v roli škůdce - odpovědné osoby za nepřiměřenou délku soudního řízení stát. Při stávajícím postupu by však byl z odškodňování pouhý formalismus, neboť by ze strany státu stačilo, aby na všechny žádosti o odškodné odpovídal konstatováním porušení práva, popř., aby o tomto rozhodovaly soudy v následném soudním řízení (bez nároku na jakékoliv platby za advokáty atd.). Náklady, jaké stěžovateli v předmětném řízení vznikly, stěžovatel v ústavní stížnosti nevyčíslil.

III. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si dále Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a dále vyjádření vedlejšího účastníka řízení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 21. října 2014 poukázal na to, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku pod bodem III, který se týká nákladů řízení státu s tím, že tento výrok je neodůvodněný, neboť soud v něm zcela opominul konstatování o tom, kdo byl v řízení jako celku úspěšný, pouze odkázal na § 142 odst. 1 o. s. ř. Městský soud konstatoval, že důvody napadeného rozsudku jsou uvedeny v odůvodnění tohoto rozhodnutí, a to právě odkazem na tam citované ustanovení občanského soudního řádu, v němž je zakomponován úspěch účastníka ve sporu, proto městský soud odkazuje na toto rozhodnutí, aniž by bylo možno je blíže rozvádět nebo je doplňovat. Z těchto důvodů Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Vyjádření Městského soudu v Praze neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal stěžovateli a vedlejšímu účastníku řízení k vyjádření.

Ministerstvo spravedlnosti se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.

IV. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nákladovému výroku rozsudku Městského soudu v Praze a namítá, že soud se ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem nezabýval otázkou, která strana byla ve sporu úspěšná, a své rozhodnutí o nákladech řízení dostatečným způsobem neodůvodnil.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 10/98

ze dne 1. 11. 1999,

sp. zn. II. ÚS 130/98

ze dne 27. 5. 1998,

sp. zn. I. ÚS 30/02

ze dne 4. 2. 2003,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307),

sp. zn. III. ÚS 255/05

ze dne 13. 10. 2005, dostupná na http://nalus.usoud.cz stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 457/05

ze dne 24. 11. 2005). Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž je obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou však výjimečné [např. nálezy

sp. zn. II. ÚS 598/2000

ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23),

sp. zn. III. ÚS 727/2000

ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145),

sp. zn. III. ÚS 619/2000

ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165)].

Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost ve vztahu k rozhodování obecných soudů v otázkách nákladů řízení (např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 426/03

ze dne 29. 9. 2003,

sp. zn. III. ÚS 259/02

ze dne 13. 8. 2002 a další), v daném případě shledal důvod pro svůj zásah, a to s ohledem na níže uvedené.

V nálezu

sp. zn. III. ÚS 1203/11

ze dne 16. 6. 2011 (N 117/61 SbNU 711) Ústavní soud vyslovil, že ačkoli pro ústavněprávní přezkum nákladů řízení deklaruje Ústavní soud zvláštní zdrženlivost v případných zásazích, dává současně najevo, že rozhodnutí obecných soudů, jež trpí vadami kvalifikovanými, mají přesto potenciál zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a konečně i do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Takovou kvalifikovanou vadou je mimo jiné to, že odůvodnění nákladového výroku vůbec absentuje anebo je výrazem nedostatečného seznámení se s obsahem spisu, jestliže soud pomine v advokátním zastoupení učiněné podání účastníka a náhradu nákladů řízení mu nepřizná na základě zjevně nesprávného úsudku, že mu takové náklady nevznikly.

V nálezu

sp. zn. II. ÚS 169/09

ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) Ústavní soud vyslovil, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž soudy se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Jestliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 183/03

ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399),

sp. zn. I. ÚS 74/06

ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17),

sp. zn. I. ÚS 2568/07

ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)].

V nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 1/03

ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) pak Ústavní soud vyslovil názor, že je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 36 odst. 1 Listiny). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale i se zásadami spravedlivého procesu, jak jim Ústavní soud rozumí [viz obdobně nálezy Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 176/96

ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151),

sp. zn. II. ÚS 169/09

ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431),

sp. zn. II. ÚS 622/10

ze dne 19. 10. 2010 (N 211/59 SbNU 85), sp zn.

IV. ÚS 1834/10

ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357),

sp. zn. IV. ÚS 415/11

ze dne 27. 12. 2011 ve znění opravného usnesení

sp. zn. IV. ÚS 415/11

ze dne 23. 1. 2012 (N 220/63 SbNU 539)].

Ústavní soud připomíná, že požadavek, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž jsou založena, je součástí a obecným principem základního práva na spravedlivý proces. Tento požadavek sice není výslovně v Listině či Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod formulován, vyplývá však z konstantní judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.

V souzené věci Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k nákladovému výroku pod bodem III pouze uvedl, že vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rovněž nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. (pro odvolací řízení v návaznosti na § 224 odst. 1 o. s. ř.) a contrario, neboť žalované v řízení náklady nevznikly.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí Městského soudu v Praze v části, v níž se soud vyjadřuje k otázce náhrady nákladů řízení, je nepřezkoumatelné. Z odůvodnění rozhodnutí totiž nelze vůbec seznat, jaké konkrétní důvody odvolací soud k jeho závěru vedly, což je v rozporu s elementárními požadavky, jež na odůvodňování soudních rozhodnutí klade ustálená judikatura Ústavního soudu [viz např. nálezy Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 198/07

ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171),

sp. zn. I. ÚS 1671/08

ze dne 5. 11. 2008 (N 191/51 SbNU 321),

sp. zn. IV. ÚS 323/05

ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45),

sp. zn. I. ÚS 1126/07

ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647),

sp. zn. I. ÚS 653/03

ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)].

Ústavní soud na základě podaných úvah dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze v části, která se týká nákladů řízení, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 11 Co 500/2013-72 ve výroku pod bodem III zrušil.