Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fair trial and parental rights in custody dispute.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti T. H., zastoupeného JUDr. Milošem Holasem, advokátem se sídlem v Praze 8, Urxova 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2014 č. j. 27 Co 295/2014-543, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. prosince 2014, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2014 č. j. 27 Co 295/2014-543 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo pečovat a vychovávat děti podle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a dále namítal porušení práv zakotvených v čl. 3 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte.

2. Rozsudkem napadeným ústavní stížností Krajský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 14. dubna 2014 č. j. 3 P 90/2012-472, kterým byly zamítnuty návrhy matky na změnu výchovy nezletilé dcery a úpravu styku otce s nezletilou. Krajský soud po doplněném dokazování uzavřel, že je v nejlepším zájmu nezletilé, v zájmu zachování jejího zdravého duševního vývoje, dosavadní rozhodnutí o střídavé výchově nezletilé změnit. Proto rozhodl tak, že nezletilou svěřil do výlučné péče matky, stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé měsíčně částkou 3 500 Kč a rozhodl o úpravě styku stěžovatele s nezletilou každý lichý víkend v kalendářním roce vždy od čtvrtka od 17:00 hodin do neděle 17:00 hodin a o prázdninách a svátcích.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas se zrušením střídavé výchovy a tvrdil, že krajský soud jednal v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Stěžovatel napadl provedené důkazní řízení, namítal, že odvolací soud nepřihlédl k jeho námitkám a rozhodl pouze na základě tvrzení matky bez respektování celého dosavadního dokazování, ačkoliv byl stěžovatelem upozorňován na zjevnou účelovost konání matky. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na rovnost účastníků a napadený rozsudek mu v podstatné míře znemožňuje naplnit plnohodnotný výkon jeho rodičovské odpovědnosti. Stěžovatel rovněž uvedl, že sám všechny své kroky podřizoval zájmu dcery, matka pouze vyvolávala konflikty v záležitostech běžných, s cílem přesvědčit soud o nemožnosti střídavé péče, bez ohledu na to, zda je to či není v zájmu nezletilé dcery. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod

sp. zn. III. ÚS 84/94

,

II. ÚS 554/04

,

I. ÚS 48/04

,

II. ÚS 363/03

,

III. ÚS 1206/09

,

I. ÚS 618/05

,

I. ÚS 266/10

a

III. ÚS 61/94

.

4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

6. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadené rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí velmi podrobně zabýval a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud došel, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti odvolacího soudu, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.

8. Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na rovnost účastníků v řízení. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecká rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87:46) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc prezentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi. Ústavní soud ověřil, že stěžovateli byl přístup k soudu zaručen a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.

9. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu či v rozhodnutích, na která stěžovatel odkázal, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

10. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu