Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court decision on promissory note validity.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Chlada, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. 53 Cm 227/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu s návrhem na zaplacení směnečného penízu ve výši 8 100 Kč se 6% úrokem z této částky od 26. 10. 2010 do zaplacení a směnečné odměny v částce 27 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje se závěrem obecného soudu, podle kterého platební místo na směnce je údajem "restaurace U Chladů, Závist 1158, PH 5 Zbraslav" vyjádřeno neurčitě a nesrozumitelně, čímž působí neplatnost celé směnky. Dovozuje naopak, že tato adresa "označuje jedinečný, unikátní a existující bod na této planetě", v němž je dlužník povinen směnku proplatit a majitel povinen směnečný peníz přijmout. K doplnění ústavní stížnosti stěžovatel přiložil usnesení ze dne 22. 4. 2014 č. j. 8 Cmo 84/2012-47, jímž Vrchní soud v Praze v jiné právní věci jeho obdobnou argumentaci uznal za správnou.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka a zda samo řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy.

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Především, ve vztahu k povaze projednávané věci, nelze nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 185/98

,

III. ÚS 200/05

,

IV. ÚS 8/01

,

II. ÚS 436/01

,

IV. ÚS 502/05

).

O takovou situaci však zde přece jen nejde; nelze totiž přehlédnout, že není žádného ústavněprávního důvodu, aby Ústavní soud vstupoval do výkladového sporu, zda platební místo bylo vyjádřeno s více či méně dostatečnou určitostí a srozumitelností.

K tomu je přiléhavé připomenout, že Ústavní soud standardně judikuje, že interpretace smluv - a potažmo též směnečných závazkových právních vztahů (viz usnesení

sp. zn. III. ÚS 2146/13

ze dne 10. 10. 2013) - jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 546/03

ze dne 28. 1. 2004, N 12/32 SbNU 107), zatímco zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, jež byly odtud vyvozeny.

Řečené je pak pro výše vymezený ústavněprávní přezkum postačující.

Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu, jestliže ji identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, nadto nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu však nepřísluší.

Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v napadeném rozhodnutí nespatřuje ani relevantní exces či libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

V ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z výše uvedeného se podává, že tak je tomu v dané věci; Ústavní soud proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu