Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding criminal conviction and sentencing for fraud. The court rejects claims of insufficient evidence and vague sentencing. The decision upholds the principle of free evaluation of evidence. The court finds the lower courts properly addressed defense arguments. The complaint is deemed clearly unfounded and rejected. The judgment confirms the validity of the criminal conviction. The court emphasizes the independence of judicial evaluation. The decision affirms the lower courts' reasoning on evidence. The complaint fails to meet constitutional review standards.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem Hořovice, Husovo náměstí 65/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1269/2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014 sp. zn. 9 To 15/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 42 T 21/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze; tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku ve formě účastenství jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a 5, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že jej trestní soudy uznaly vinným ze spáchání stíhaného skutku, aniž byla jeho vina spolehlivě prokázána. Uvádí, že jediným přímým důkazem prokazujícím jeho vinu byla výpověď jednoho ze spoluobviněných. Tuto výpověď považuje za účelovou a tvrdí, že se trestní soudy nezabývaly rozpory v ní obsaženými. Stěžovatel rovněž namítá, že ve výrokové části odsuzujícího rozsudku nebylo uvedeno, v čem mělo spočívat jeho spolupachatelství, jaký díl spolupráce uskutečnil, a zda věděl o záměrech hlavního pachatele a byl s nimi srozuměn.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Stejně jako v řadě předchozích případů musí Ústavní soud nejprve připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy

sp. zn. III. ÚS 84/94

,

III. ÚS 166/95

).

Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, výše uvedenou argumentaci stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, přičemž soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Poukázat lze zejména na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, kde bylo srozumitelným a přesvědčivým způsobem vysvětleno, proč lze považovat za věrohodnou výpověď jednoho z dalších obviněných, která stěžovatele usvědčovala (s. 15-16 rozsudku). Tento soud rovněž podrobně vymezil podíl stěžovatele na stíhané trestné činnosti, poukázal na další důkazy prokazující jeho vinu a vypořádal se s námitkami vznesenými stěžovatelem (srov. s. 17-18 napadeného rozsudku).

Také s námitkou stěžovatele týkající se vymezení jeho podílu na stíhané činnosti a prokázání jeho úmyslu se trestní soudy spolehlivě vypořádaly. V tomto směru je vhodné poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti sice hovoří o tom, že ve výrocích odsuzujícího rozsudku nebylo dostatečně vymezeno jeho spolupachatelství, avšak ve skutečnosti byl uznán vinným nikoli ze spolupachatelství na zločinu úvěrového podvodu, ale z účastenství ve formě organizátorství. V každém případě lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (s. 17-19), které tuto námitku vyvrací. Rovněž Ústavní soud má za to, že vymezení jednání stěžovatele, v němž bylo trestními soudy spatřováno organizování úvěrového podvodu, bylo zcela dostatečné, přičemž lze z něj spolehlivě dovodit i naplnění subjektivní stránky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu