Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court decision on car sale price dispute.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Evy Penkové, zastoupené JUDr. Františkem Penkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Jistebnici 29, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 7 C 257/2014-42 ze dne 21. října 2014 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení částky 3.900,-Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka svou žalobu odůvodnila tak, že se společností AUTO JAROV, s.r.o. ("dále jen vedlejší účastník") uzavřela kupní smlouvu na osobní automobil Škoda Felicia ("dále jen vozidlo") za částku 2.000,-Kč, přičemž cenu určil vedlejší účastník na základě technického stavu vozidla. Vozidlo následně prodal za 5.900,- Kč. Stěžovatelka následně od kupní smlouvy odstoupila s tím, že byla uvedena v omyl ohledně ceny vozidla a požadovala, aby jí bylo vráceno proti navrácení kupní ceny podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Vedlejší účastník to odmítl s tím, že již vozidlo prodal a vrátit jej tedy nemůže. Stěžovatelka tedy požadovala 3.900,- Kč jako doplatek ceny, kterou vozidlo mělo. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl s tím, že rozdíl mezi cenou, za kterou vedlejší účastník od stěžovatelky vozidlo zakoupil, a cenou, za kterou je dále prodal, sám o sobě neznamená, že by stěžovatelka byla uvedena v omyl ohledně ceny tohoto vozidla. Dále poukázal na fakt, že vedlejší účastník je podnikatelem, který vykonává podnikatelskou činnost za účelem zisku. Kromě zisku musí podnikatel také vynaložit náklady tj. zajistit vyčištění vozidla, jeho registraci, odpovídající inzerci, ostrahu objektu a v neposlední řadě musí pamatovat i na odměnu svých zaměstnanců.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila právní závěr, ke kterému obvodní soud dospěl, a tvrdila, že obvodní soud se vůbec nezabýval některými jejími argumenty, především tím, zda byla, či nebyla ve stavu omylu o ceně vozidla. Stěžovatelka dále namítá, že obvodní soud se vůbec nezabýval skutečnostmi, které jsou pro věc podle zákona rozhodující, a tyto ve svém právním hodnocení pominul, a místo toho uvádí skutečnosti z tohoto pohledu irelevantní. Obvodní soud se podle stěžovatelky též nevypořádal s judikaturou, kterou stěžovatelka předložila. Obvodní soud se tak podle stěžovatelky dopustil i zřejmé svévole. V souvislosti s těmito námitkami stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 176/96

ze dne 26. 9. 1996 a na usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 405/04

ze dne 25. srpna 2004.

Stěžovatelka si je podle ústavní stížnosti vědoma, že se v jejím případě jedná o malou částku, avšak zastává názor, že řádné odůvodnění vyplývá z práva na spravedlivý proces a musí být respektováno i u tzv. bagatelních sporů, k čemuž dle jejího názoru v tomto případě nedošlo.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace podústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002

sp. zn. III. ÚS 74/02

(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ve vztahu k projednávané ústavní stížnosti je nutno dále zdůraznit, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v tzv. bagatelní částce, přičemž Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

III. ÚS 405/04

,

III. ÚS 602/05

,

III. ÚS 748/07

,

IV. ÚS 3247/07

), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy

sp. zn. III. ÚS 137/08

,

I. ÚS 3143/08

, usnesení

sp. zn. III. ÚS 103/10

nebo nález

sp. zn. III. ÚS 3659/10

a contrario).

Žádnou z výše popsaných skutečností vyžadující jeho kasační zásah Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud se celou věcí zabýval a své rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Ačkoli by se jistě slušelo, aby se obvodní soud otázkou existence omylu na straně stěžovatelky při prodeji automobilu vedlejšímu účastníkovi v odůvodnění jeho rozhodnutí věnoval podrobněji, považuje přes to Ústavní soud odůvodnění tohoto rozhodnutí za dostatečné a ústavně konformní a nemá ani důvod obvodním soudem učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

Ústavní soud uzavírá, že žádný důvod pro svůj kasační zásah nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. února 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu