Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding statute of limitations and good morals violation in Czech Republic.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ireny Soukupové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Pravdova 1113/II, 377 01 Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2013 č. j. 7 Co 950/2013-14 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 č. j. 30 Cdo 1485/2014-177, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a tamtéž citovaného usnesení Nejvyššího soudu.

Návrh na zrušení těchto rozhodnutí stěžovatelka odůvodňuje jejich neospravedlnitelným zásahem do svého ústavního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, které je zaručeno čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá, že stěžovaným postupem soudů byla připravena o základní právo na účinné opravné prostředky zaručené čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované ve Sbírce zákonů pod číslem 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"). Podle názoru stěžovatelky bylo rovněž porušeno její základní právo nebýt zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek stanovených zákonem, které je zaručeno čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynuly následující skutečnosti vztahující se k podstatě ústavní stížnosti. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") svým rozsudkem ze dne 3. 12. 2012 č. j. 9 C 23/2011-108 zamítl návrh stěžovatelky na to, aby byla České republice (vedlejší účastník), resp. jejím jednotlivým organizačním složkám, uložena povinnost zaplatit jí určenou částku jako náhradu škody způsobené nesprávným postupem orgánů státu. Skutkový základ tvrzeného nároku stěžovatelky je popsán v nálezu

sp. zn. IV. ÚS 881/07

ze dne 28. 7. 2009 [(N 168/54 SbNU 151); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka svůj žalobní návrh odůvodňovala tím, že vedlejší účastník při výkonu veřejné moci a při aplikaci právního řádu porušil její vlastnické právo a právo pokojně užívat majetek. Okresní soud v odůvodnění svého zamítavého rozsudku však přijal námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem. Uvedl, že o nezákonnosti rozhodnutí, kterým měla škoda vzniknout, se stěžovatelka dozvěděla nejpozději dne 1. 11. 2005, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2005 č. j. 8 Co 876/2005 - 575. Žaloba však byla podána až 17. 6. 2010, resp. tvrzený nárok byl proti jednotlivým složkám vedlejšího účastníka uplatněn dne 8. 1. 2010 a 9. 1. 2011. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, výrokem I., žalobu stěžovatelky rovněž zamítl. V odůvodnění výroku pak konstatoval, že námitku promlčení pokládá za oprávněnou a nikoli za příčící se dobrým mravům a, navzdory tvrzení stěžovatelky, za zákonnou obranu vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky v meritorní části odmítl, neboť vztahem institutu dobrých mravů a promlčení se opakovaně zabýval, a konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu (výrok I.) je v souladu s citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásady vyslovené Ústavním soudem v nálezu

sp. zn. II. ÚS 635/09

ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539) a příliš formálně posoudily námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem. Podle názoru stěžovatelky je nutné posuzovaný případ vnímat v přímé souvislosti s předcházejícím řízením (viz

sp. zn. IV. ÚS 881/07

), které mu kontinuálně předchází. Stěžovatelka je přesvědčena, že pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty bylo rozhodující až rozhodnutí Ústavního soudu ve věci

sp. zn. IV. ÚS 881/07

(tj. 5. 8. 2009) a nikoli právní moc rozhodnutí krajského soudu (tj. 1. 11. 2005). Dále stěžovatelka uvádí, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem je v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť odporuje dobrým mravům. V tomto bodě se stěžovatelka odvolává jak na nález

sp. zn. II. ÚS 635/09

, tak na nález

sp. zn. II. ÚS 3168/09

ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345). Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ustálená praxe jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu připouští, že uplatnění námitky promlčení může být v krajních případech v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy v rozporu s dobrými mravy. K takové uplatněné námitce by pak soud neměl přihlížet. Krom stabilní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se tento názor uplatnil ve stěžovatelkou namítaném nálezu

sp. zn. II. ÚS 635/09

, případně

sp. zn. II. ÚS 3168/09

, ale také v dalších rozhodnutích [viz např. nález

sp. zn. I. ÚS 1737/08

ze dne 17. 2. 2010 (N 25/56 SbNU 273), nález

sp. zn. II. ÚS 309/95

ze dne 15. 1. 1997 (N 6/7 SbNU 45) nebo nález

sp. zn. I. ÚS 643/04

ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)]. Žádná z těchto extrémních situací - např. změna rozhodovací praxe, kdy dříve nepromlčitelné právo začalo být považováno za promlčitelné, jako je tomu v případě

sp. zn. II. ÚS 635/09

- však ve stěžovaném případě nenastala. Krajský soud se výhradě rozpornosti promlčení a dobrých mravů věnoval a vyložil, proč ji nepovažuje za relevantní v projednávané věci. Taktéž Nejvyšší soud neshledal v postupu okresního a krajského soudu jakýkoli rozpor se svou ustálenou rozhodovací praxí, což podepřel výčtem rozhodnutí. Obě ústavní stížností napadaná rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlují závěry soudů, a jsou zcela v souladu s pravidly, která Ústavní soud na vztah námitky promlčení a dobrých mravů klade. Ústavní stížnost neakcentuje žádný prvek, který by stěžovaný případ vyjímal z kategorie "zpravidla", kterou v nálezu

sp. zn. II. ÚS 635/09

Ústavní soud zmiňuje.

Stěžovatelka dále napadá formalistický přístup soudů při stanovení počátku běhu promlčecí lhůty. Ústavní soud v posuzovaném případě nenalezl žádný důvod pro to, aby promlčecí lhůta začala běžet až vyhlášením nálezu

sp. zn. IV. ÚS 881/07

. Zvláště za situace, kdy jím Ústavní soud stěžovatelce vyhověl pouze ve věci nákladů řízení a ve zbývající části návrh zamítl. Ústavní soud neshledal jakýkoli racionální důvod, pro který by stěžovatelka nemohla uplatnit své tvrzené nároky již ve chvíli, kdy měla k dispozici pravomocné rozhodnutí krajského soudu vyhovující jejím návrhům. Právě s ohledem na zmiňovanou kontinuitu případu se jeví jako odpovídající, aby byl počátek běhu promlčecí lhůty dán dnem právní moci rozhodnutí krajského soudu, jak konstatoval již okresní soud. Nabytí právní moci, která zánikem možnosti podat řádné opravné prostředky zakládá relativní nezměnitelnost rozhodnutí krajského soudu, je ve stěžovaném případě odpovídajícím okamžikem, kdy se stěžovatelka dozvěděla, že nesprávným úředním postupem došlo ke vzniku škody. Žádný z obecných soudů tak nepostupoval - jak naopak uvádí stěžovatelka - natolik formalisticky, že by byl přípustný zásah Ústavního soudu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 24. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu