Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet mandatory lawyer representation requirements.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Houžvičky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 4 As 220/2014-20 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. října 2014 č. j. 31 Af 24/2014-91, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se v podání označeném jako ústavní stížnost ze dne 18. 2. 2015, doručeném Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2015, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("ale i další základní práva a svobody"). Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení před soudy.

2. Ačkoliv byl stěžovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh její základní náležitosti nesplňuje, když je opětovně ignorován požadavek povinného zastoupení advokátem (a doložení takového zastoupení plnou mocí) pro řízení před Ústavním soudem (§ 30 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Z vnitřní evidence Ústavního soudu je patrno, že stěžovatel inicioval v minulosti desítky ústavních stížností, přičemž v průběhu řízení o mnoha z nich byl Ústavním soudem opakovaně a podrobně poučen o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na nutnost být zastoupen advokátem (před podáním této ústavní stížnosti naposledy ve věci vedené pod

sp. zn. II. ÚS 112/15

). Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje.

4. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení stěžovateli dostávalo vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení (pro konkrétní řízení) neefektivním a formalistickým.

5. Ústavní soud má současně za to, že zákonem o Ústavním soudu stanovená dvouměsíční lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť tím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat formálně bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

6. Za dané situace lze tedy považovat za neúčelné, aby i v tomto řízení byl stěžovatel znovu vyzýván k odstranění vad podání, neboť smyslem takové výzvy je primárně poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

7. Z uvedených důvodů se tudíž Ústavní soud i zde uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2015

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu