Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding fair trial rights. The court rejects the claim that the Supreme Court violated procedural rights. The decision emphasizes the limited scope of constitutional review over ordinary court errors. The complaint is rejected because the Supreme Court's reasoning was logical and sufficient. No constitutional violation was found in the Supreme Court's dismissal of the appeal. The court clarifies that ordinary court errors do not justify constitutional intervention. The complaint fails to demonstrate a breach of fundamental rights or constitutional principles. The decision upholds the finality of Supreme Court rulings on procedural grounds. The court finds no error in the Supreme Court's assessment of the appeal's admissibility.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace STAVOPLAST KL spol. s r.o., se sídlem Stachy 266, 384 73 Stachy, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, Advokátní kancelář Bakeš & partneři, se sídlem Na Příkopě 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 33 Cdo 675/2014-581, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti předvídané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelka se domnívá, že ústavní stížností napadené usnesení porušuje její právo na spravedlivý proces zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované ve Sbírce zákonů pod číslem 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatelka dodává, že v jejím případě Nejvyšší soud porušil pravidlo vyjádřené ustanovením čl. 90 Ústavy České republiky, tedy že nedostál svému povolání zákonem stanoveným způsobem poskytnout ochranu jejím právům.

Z ústavní stížnosti a přiložených listin, tj. napadeného usnesení Nejvyššího soudu a stěžovatelčina dovolání, zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatelka podala proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2013 č. j. 19 Co 1999/2013-555 dovolání k Nejvyššímu soudu. Jeho přípustnost odůvodnila ve smyslu § 237 o. s. ř. tak, že před soudem prvního i druhého stupně byla řešena otázka hmotného práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolacím důvodem byla pro stěžovatelku skutečnost, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku hmotného práva, která se dotýká odpovědnosti za vady. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání nesplňuje podmínky stanovené § 237 o. s. ř. Stěžovatelka podle jeho názoru sice formálně uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti však směřuje proti nesprávnosti skutkových zjištění, které způsobilým dovolacím důvodem nejsou.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, považuje jej za nesprávný a uvádí, že napadené usnesení nemá oporu v samotném textu dovolání. Stěžovatelka zdůrazňuje, že Nejvyššímu soudu předložila k řešení otázky hmotného práva, které dosud nebyly v jeho rozhodování vyřešeny, a které se jí jeví jako zásadní pro vyřešení otázky týkající se uplatnění práv z odpovědnosti za vady. Proto se domnívá, že její dovolání má oporu v ustanovení § 241a o. s. ř. a názor Nejvyššího soudu představuje zásadní zásah do jejího práva na spravedlivý proces. Dále se stěžovatelka domnívá, že ústavní stížností napadené usnesení není schopno dostát požadavkům kladeným na individuální právní akty, neboť Nejvyšší soud nijak nevysvětlil, proč se nezabýval položenými otázkami a svůj názor dostatečně nezdůvodnil.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje odlišnost své pravomoci od pravomoci obecných nebo správních soudů. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecného nebo správního soudnictví a nevykonává ani funkci další odvolací instance oprávněné zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Jeho pravomoc je omezena pouze na ochranu ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a zasáhnout může pouze v případech, kdy obecné soudy na úkor stěžovatelů vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Žádné takové pochybení dovolacího soudu však Ústavní soud neshledal.

Z ústavní stížnosti je patrný především nesouhlas stěžovatelky se závěry dovolacího soudu. V tomto smyslu Ústavní soud podotýká, že pro kvalifikaci podaného dovolání není podstatné pouze to, zda stěžovatelka výslovně uváděla, že se jedná o otázky hmotného práva, ale i jeho obsah. Nejvyšší soud dovolání vyhodnotil jako směřující proti nesprávnosti skutkových zjištění a svůj názor krátce odůvodnil ve smyslu ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. Toto odůvodnění, byť krátké, nevykazuje žádné vady v logické či věcné stavbě a jasně vysvětluje, proč Nejvyšší soud považoval podané dovolání stěžovatelky za nepřípustné. V tom se projednávaný případ liší od případu uzavřeného nálezem

sp. zn. II. ÚS 313/14

ze dne 15. 4. 2014, na který se stěžovatelka odvolává. Pokud Nejvyšší soud dovolání vyhodnotil jako nepřípustné ve smyslu § 241a o. s. ř., pak nebyl důvod pro zodpovídání otázek položených stěžovatelkou a z absence těchto odpovědí nelze odvodit zásah do jejích základních práv. Z ústavní stížnosti tak není patrné žádné jednání Nejvyššího soudu, kterým by mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, ani k porušení pravidel kladených Ústavou České republiky na moc soudní, které by odůvodnily kasační zásah Ústavního soudu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu