Constitutional Court dismisses appeal for rejecting interim procedural rulings in ongoing criminal proceedings.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Masláka, t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem AK se sídlem Dvořákova 14, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 5. září 2013 č. j. 61 T 7/2013-4335 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. října 2013 č. j. 2 To 103/2013-4578, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně a 2) Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. října 2013 č. j. 2 To 103/2013-4578 byla podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů zamítnuta stížnost obžalovaného Miroslava Masláka (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 5. září 2013 č. j. 61 T 7/2013- 4335, kterým bylo rozhodnuto, že podle § 57 odst. 1 trestního řádu, se námitky proti protokolaci o hlavním líčení konaném dne 11. června 2013 ve věci sp. zn. 61 T 7/2013, podané právním zástupcem stěžovatele Mgr. Markem Freundem dne 5. srpna 2013 odmítají.

II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Olomouci svůj závěr, že předseda senátu vyhlásil usnesení tak, jak bylo po opravě zachyceno v protokolu o hlavním líčení, nijak nespecifikoval časem záznamu a není možné přezkoumat jeho správnost, protože dle něj měl být stěžovatel až po vyhlášení údajného usnesení upozorňován na řádné chování s tím, což je v rozporu se závěrem krajského soudu, že sporné usnesení mělo být vyhlášeno těsně před odvedením stěžovatele.

Obecné soudy se podle stěžovatele neshodly ani na tom, kdy údajně mělo být sporné usnesení vyhlášeno, a i když vrchní soud v usnesení ze dne 9. října 2013 uvádí, že předseda vyhlásil usnesení a pouze závěr není ze záznamu zcela zřetelný, toto tvrzení nemá oporu ve zvukovém záznamu a jde o projev svévole. Stěžovatel zdůrazňuje, že krajský soud ani netvrdil, že by vyhlášení sporného usnesení mělo být zachyceno na zvukovém záznamu, což činí závěr vrchního soudu "pozoruhodným". Jelikož protokol ani opravný protokol ze dne 11. června 2013 nejsou ve věci vykázání stěžovatele v souladu se zvukovým záznamem, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 5. září 2013 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. října 2013, kterými byla odmítnuta námitka ze dne 5. srpna 2013, nejsou v souladu se zákonem a porušují stěžovatelova práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Pro úplnost stěžovatel poukazuje na § 16 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, podle kterého má být rozsudek, resp. usnesení vyhlášeno důstojným způsobem, plynule a hlasitě. Protože zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 11. června 2013 dokazuje, že sporné usnesení o vykázání stěžovatele z jednací síně vyhlášeno nebylo, jsou ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů neudržitelná. K porušení označených práv stěžovatele mělo dojít i tím, že protokol o hlavním líčení byl doplněn na pokyn předsedy senátu bez vydání usnesení podle § 57 odst. 1 trestního řádu, přestože nešlo pouze o písařskou chybu nebo jinou zřejmou nesprávnost.

III. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V souladu s ust. § 75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 615/03

,

sp. zn. II. ÚS 1179/10

,

sp. zn. I. ÚS 3304/10

,

sp. zn. I. ÚS 3025/13

, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.

Ústavní stížnost lze zpravidla podat proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 292/05

).

Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

soudce zpravodaj