Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of constitutional intensity despite procedural claims.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Karasové, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem Petrská 12, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 6. 2013, č. j. 5 C 84/2008-385, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, č. j. 54 Co 19/2014-409, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 2649/2014-437, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovatelce nepřiznává.

Odůvodnění:

[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina" ) a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny.

[2.] Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy vyhověly návrhu žalobce Františka Šrepla na určení platnosti kupní smlouvy, jejímž předmětem byl stěžovatelčin spoluvlastnický podíl na blíže specifikované nemovitosti. Stěžovatelka však v řízení před obecnými soudy tvrdila, že tuto smlouvu nepodepsala a že nikdy neměla v úmyslu vlastnické právo k předmětnému podílu převést na žalobce. Obecným soudům vytýká, že jimi učiněné závěry jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními. Podle stěžovatelky totiž z provedených důkazů neplynulo, že by předmětnou smlouvu skutečně podepsala. Kontext celé věci a některé ze znaleckých posudků (v zásadě dva ze čtyř) prý nasvědčovaly spíše opačnému závěru. Obecné soudy zcela nepřípadně upřednostnily ty posudky, které hovořily ve stěžovatelčin neprospěch. K otázce znaleckých posudků stěžovatelka dále uvádí, že se možná stala obětí války mezi znalci (písmoznalci a grafology), o čemž prý svědčí i jí přiložený článek ze serveru parlamentnilisty.cz.

[3.] Se svou ústavní stížností spojila stěžovatelka návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Navrhla rovněž, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

[4.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu, jsou účastníkům řízení známy.

[5.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

[6.] Ve vztahu k nyní projednávané věci Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 244/03

ze dne 8. 4. 2004 (N 53/33 SbNU 47); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Jinými slovy, výhrady proti hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu obecnými soudy zásadně postrádají ústavní rozměr a nejinak je tomu i v projednávané věci.

[7.] Stěžovatelce lze jistě přisvědčit v tom smyslu, že zjištěný skutkový stav byl v projednávané věci sporný, jeho zjištění bylo komplikované a pro výsledek sporu zcela klíčové. Zároveň nelze přehlédnout, že v řízení bylo vypracováno několik znaleckých posudků se značně odlišnými závěry. V rámci civilního procesu soud ovšem nezjišťuje absolutní pravdu, nýbrž pouze pravděpodobnost určitých událostí rozhodných pro posouzení konkrétní věci. V civilním řízení soud usiluje o dosažení praktické jistoty poznatků, které vyplývají z provedeného dokazování (k tomu srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2137/13

ze dne 19. 11. 2013). Těchto skutečností si však soud prvního stupně i soud odvolací - jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí - byly vědomy. Hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu proto věnovaly značnou pozornost (srov. zejm. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3, str. 2-10, či rozhodnutí Městského soudu v Praze str. 4 - 5). Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů řádně odůvodnily, z jakého důvodu se přiklonily k závěru, že stěžovatelka smlouvu podepsala. Jejich úvahy jsou v racionálním vztahu k provedeným důkazům a nelze je proto označit - ve shora zmíněném smyslu - za extrémně rozporné s provedenými důkazy.

[8.] Pokud jde o napadené odmítavé usnesení Nejvyššího soudu, bylo nutno se ústavní stížností zabývat toliko z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti, resp. porušení práva na přístup k soudu). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu zakomponoval. To však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález

sp. zn. II. ÚS 2339/07

, N 184/47, SbNU 417). Nutno však zdůraznit, že Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda je přípustnost dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí vymezených mu ústavním pořádkem. Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání dle ustanovení 237 o. s. ř. ústavně konformně a své rozhodnutí odpovídajícím a přiléhavým způsobem odůvodnil.

[9.] Ústavní soud tudíž uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a z ústavněprávního hlediska není důvod jim něco podstatnějšího vytknout. Výhrady stěžovatelky proti skutkovým závěrům učiněným soudem prvního stupně a soudem odvolacím ve své podstatě polemizovaly s volným hodnocením důkazů; dotčení práva na spravedlivý proces (jakož ani jiného ústavně garantovaného práva), jež by dosahovalo ústavněprávní intenzity, však Ústavní soud neshledal.

[10.] Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.

[11.] Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť již sám výsledek řízení postup dle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neumožnil.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu