Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding jurisdiction determination as not violating fair trial rights.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014 č. j. Ncp 3384/2013-94, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí a návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel zároveň s podáním ústavní stížnosti spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a návrh na přiznání náhrady nákladů řízení vůči Vrchnímu soudu v Praze podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením v právní věci stěžovatele, který podal žalobu pro zmatečnost proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 6. 2009 č. j. 6 C 205/2006-185 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009 č. j. 24 Co 456/2009-236, o určení věcné příslušnosti, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci je podle § 235a odst. 1 ve spojení s § 229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř. a § 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2013, příslušný soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni (výrok č. I.) a že po právní moci napadeného usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Nymburce (výrok č. II.). Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že v souzené věci se jedná o žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., kterou podle § 235a odst. 1 o. s. ř. projedná a rozhodne soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni, tj. Okresní soud v Nymburce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl dosavadní procesní stránku souzené věci a v této souvislosti připomněl charakter dispoziční žaloby, důsledky s ním spojené a poukázal na princip hospodárnosti řízení. Stěžovatel konečně zdůraznil, že k porušení principů řádného a spravedlivého procesu došlo v důsledku toho, že právní závěry soudu obsažené v napadeném rozhodnutí jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a o. s. ř., a to především v podobě "porušení ústavní zásady stanoveného postupu". Stěžovatel v této souvislosti poukázal především na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 904/08

.

Dosavadní průběh řízení před soudy jednotlivých instancí, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Podle ní by k takovému následku mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález

sp. zn. I. ÚS 2/93

). Taková situace však nenastala; postupem civilních soudů nebylo takové právo stěžovatele vyloučeno ani omezeno.

Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že se civilní soudy v jednotlivých rozhodnutích k problematice žaloby pro zmatečnost a věcné příslušnosti adekvátně vyjadřovaly (srov. usnesení Vrchního osudu v Praze ze dne 30. 9. 2011 č. j. 11 Cmo 249/2011-36, usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2014 č. j. 4 Co 177/2013-130) a především vytvořily (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 č. j. 4 Co 82/2012-91, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2013 č. j. 24 Co 456/2009-112) procesní předpoklady pro náležité, zákonu (o. s. ř.) odpovídající rozhodnutí příslušného orgánu, tj. Vrchního soudu v Praze o určení věcné příslušnosti soudu prvního stupně.

Ústavní soud nenalezl důvod k argumentaci Vrchního soudu v Praze i Krajského soudu v Praze podané v citovaných rozhodnutích cokoli dodávat. Jejich argumentace je jasná a jednoznačná. Bylo proto spíše na stěžovateli, aby z těchto rozhodnutí (když zejména usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 č. j. 4 Co 82/2012-91 in fine výstižně řeší jednotlivé procesní otázky a návazné procesní úkony včetně postupu podle § 104a o. s. ř.) seznal vytvoření předpokladů umožňujících nápravu předcházejícího rozhodnutí, tj. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2011 č. j. 24 Co 456/2009-59 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 27. 2. 2012 č. j. 24 Co 456/2009-70. Na těchto skutečnostech nic nemění stěžovatelova připomenutí judikatury Ústavního soudu, která vzhledem k souzené věci nejsou přiléhavá. Stěžovatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 904/08

řešil přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. a na projednávanou věc proto nedopadá.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci civilní soudy v řízení o věci stěžovatele respektovaly zákonnou procesní úpravu (o. s. ř.). Vrchní soud v Praze následně v ústavní stížností napadeném rozhodnutí proto postupoval v souladu principy zakotvenými v Listině a v Úmluvě a jeho závěru Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. Civilními soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány a účastník je může předvídat.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal ani důvod pro uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení ve prospěch stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu