Constitutional Court dismissed appeal for lack of specific legal grounds in appeal petition under Civil Procedure Code.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele STAVEBNÍ BYTOVÉ DRUŽSTVO SVORNOST, se sídlem Karviná-Mizerov, Na Kopci 2059/4, IČ:13642928 zastoupeného JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem AK v Karviné, Fryštát, Karola Sliwky 125, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014 č. j. 32 Cdo 1205/2014-111, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností ze dne 9. prosince 2014, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014 (32 Cdo 1205/2014-111) pro rozpor s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k porušení práva na přístup k soudu došlo tím, že Nejvyšší soud - stručně řečeno - v řízení postupoval nespravedlivě a dovolání svévolně odmítl. V odůvodnění dovolací soud jen přepjatě formalisticky uvedl, že stěžovatel konkrétně nevymezil obsah dovolání, přestože poukázal na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel připustil, že v dovolání není uvedena přesná specifikace jednotlivého hlediska, ale dovolací důvod bylo možné jednoznačně dovodit ze samotného textu dovolání, z něhož vyplynulo, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatel poukázal na obsah dovolání, které splňuje veškeré náležitosti ve smyslu § 241a o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).

3. Stěžovatel dále argumentoval judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí dovolacího soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, t. j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy), není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

5. Ústavní soud podotýká, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Stěžovatel se ústavní stížností dovolává přezkumu usnesení Nejvyššího soudu, který v dovolacím řízení tvrzené hmotně - právní a procesní vady řízení před soudy I. a II. stupně nepřezkoumal a dovolání jako nepřípustné odmítl [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

6. Z obsahu připojených rozhodnutí je zřejmé, že se jednalo o řízení ve kterém platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2012 č. j. 15 Cm 173/2012-13 byla stěžovateli uložena povinnost do 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu zaplatit žalobci pohledávku ve výši 2 999 922 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně od dne 12. 10. 2012 do úplného zaplacení, náhradu nákladů řízení ve výši 265 680 Kč (z toho soudní poplatek ve výši 150 000 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 115 680 Kč) k rukám právního zástupce žalobce. Stěžovatel proti platebnímu rozkazu podal odpor až po uplynutí zákonné 15 denní lhůty a tvrdil, že ze skutečností tvrzených žalobcem či listinných důkazů uplatněný nárok nevyplývá.

7. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2013 č. j. 15 Cm 173/2012-47 byl odmítnut odpor stěžovatele proti platebnímu rozkazu (§ 174 odst. 3 o. s. ř.) a zamítnut návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu. V projednávané věci bylo prokázáno, že lhůta k podání odporu začala běžet po doručení platebního rozkazu stěžovateli do vlastních rukou dne 18. 12. 2012 a skončila s přihlédnutím k ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. 15. dnem po doručení platebního rozkazu, tj. 2. 1. 2013, odpor byl u soudu podán dne 7. 1. 2013, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

8. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2013 č. j. 5 Cmo 299/2013-77 bylo usnesení Krajského soudu v Ostravě potvrzeno, neboť odvolání nebylo důvodné. Odvolací soud potvrdil usnesení krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s odůvodněním, že jde o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (odkaz na rozhodnutí ze dne 29. srpna 2013 sp. zn. 29 Cdo 1983/2013,in www.nsoud.cz). Dále poukázal na to, že musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

10. Ústavní soud přisvědčil závěrům dovolacího soudu, že dovolání trpí uvedenou vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř., jak učinil stěžovatel, není postačující. V tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Uvedený nedostatek nebylo možné odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (ustanovení § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), dovolateli uplynula (ustanovení § 57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.).

11. Ústavní soud má za to, že v daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá (ustanovení § 169 o. s. ř.), jakou úvahou byl Nejvyšší soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro odmítnutí dovolání. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele, a proto lze na ně dále odkázat.

12. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně nevyužil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud odmítl opožděně podaný odpor a stěžovatel se s tímto postupem neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, srov. nález

sp. zn. II. ÚS 45/94

ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17).

13. Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva ve smyslu čl. 4 Ústavy, čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. února 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu