Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process over missed appeal deadline after case termination. Stewardship principle bars late remedy. Court rejects procedural complaint.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Šárky Samcové, zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, se sídlem Římská 1389/42, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 280/2014-118 ze dne 30. 7. 2014, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 25 C 144/2012-108 ze dne 20. 5. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 10. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž mělo být porušeno její základní právo zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 25 C 144/2012 se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 25 C 144/2012-56 ze dne 11. 3. 2013 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou požadovala, aby soud nahradil projevy vůle Městské části Praha 4 a hlavního města Prahy na smlouvě o převodu vlastnictví k bytové jednotce (blíže specifikované ve výroku I.) a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 29 Co 366/2013-82 ze dne 5. 12. 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil výrok o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 25 C 144/2012-97 ze dne 12. 3. 2014 byla stěžovatelka vyzvána, aby do 3 dnů od doručení usnesení zaplatila poplatek za dovolání 10 000 Kč. Protože stěžovatelka přes tuto výzvu poplatkovou povinnost ve stanovené lhůtě ani později nesplnila, Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č. j. 25 C 144/2012-100 ze dne 28. 3. 2014 dovolací řízení zastavil. Podáním ze dne 31. 3. 2014 stěžovatelka požádala o osvobození od soudního poplatku za dovolání. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo rozhodnuto, že se stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznává, a to s odůvodněním, že stěžovatelka svou žádost podala až poté, co bylo zastaveno dovolací řízení, přičemž proti usnesení o zastavení dovolacího řízení si stěžovatelka nepodala odvolání, takže nabylo dne 19. 4. 2014 právní moci. Za situace, kdy již dovolací řízení bylo pravomocně zastaveno, se tak její žádost stala bezpředmětnou. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud nepředložil žádný důkaz k tomu, kdy zastavil dovolací řízení, když usnesení o zastavení tohoto řízení jí bylo doručeno až 1. 4. 2014. Nemůže proto tvrdit, že k zastavení řízení došlo dne 28. 3. 2014, neboť právní účinky úkonu nastávají až oznámením tohoto úkonu účastníkovi řízení, pokud nebyl u úkonu přítomen. Není tedy možné, aby soud tvrdil, že úkon soudu vyvolal právní účinky vůči účastníkovi již jeho sepsáním. Takový postup soudu odporuje právu účastníka na spravedlivý proces. Pokud odvolací soud opřel své rozhodnutí o stejnou argumentaci jako soud prvního stupně a nezabýval se osobními a majetkovými poměry stěžovatelky, jeho přístup stěžovatelka označuje za denegatio iustitiae.

Ústavní soud posoudil obsah podané ústavní stížnosti i příslušného spisového materiálu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhem zjevně neopodstatněným. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí v něm vydaným, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Pochybení takového rázu Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka s podaným dovoláním proti rozsudku odvolacího soudu nezaplatila příslušný soudní poplatek, proto byla následně k jeho zaplacení vyzvána soudem prvního stupně s patřičným poučením o následcích marného uplynutí stanovené lhůty. Protože svou poplatkovou povinnost ani přes výzvu soudu nesplnila, soud prvního stupně z tohoto důvodu dovolací řízení usnesením ze dne 28. 3. 2014 v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil. Stěžovatelka měla možnost zvrátit pro ni nepříznivý výsledek řízení buď tím, že by vyměřený soudní poplatek zaplatila do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení, neboť v takovém případě by soud prvního stupně usnesení o zastavení dovolacího řízení sám zrušil (srov. ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích), nebo prostřednictvím odvolání proti usnesení o zastavení dovolacího řízení. Této možnosti však, ač řádně v usnesení poučena, nevyužila a usnesení o zastavení dovolacího řízení tak nabylo právní moci.

Je přitom nerozhodné, že stěžovatelka v mezidobí po vydání usnesení o zastavení řízení, ale ještě před tím, než jí bylo toto usnesení doručeno, požádala soud o osvobození od soudního poplatku, neboť samotnou touto žádostí nemohla důsledky již vydaného usnesení o zastavení dovolacího řízení zvrátit. Soudy v napadených usneseních (vztahujících se pouze k žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků) žádným způsobem nezpochybňovaly, že právní účinky vydaného usnesení o zastavení dovolacího řízení nastaly až jeho doručením stěžovatelce. Své rozhodnutí opřely o zjištění, že proti usnesení o zastavení dovolacího řízení stěžovatelka nepodala odvolání. Jedině tak by totiž mohla docílit toho, aby se odvolací soud věcí zabýval i z pohledu její žádosti o osvobození od soudních poplatků a případně usnesení o zastavení dovolacího řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně s pokynem k řešení osobních a majetkových poměrů stěžovatelky. I kdyby se majetkovou situací v rámci přezkumu řízení o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků zabýval, tak jak navrhuje stěžovatelka, důsledky pravomocného usnesení o zastavení dovolacího řízení by tím nezvrátil.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná mechanismus fungování procesního práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. Obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), která je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv, vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatelka tak nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svého práva na spravedlivý proces, pokud se účinným nástrojem - odvoláním proti usnesení o zastavení dovolacího řízení - nedomáhala jeho ochrany v řízení před obecnými soudy.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu