Constitutional Court dismisses complaint for failing to cure vague civil claim and missing legal representation. The court rejects the claim that procedural formalities violated fair trial rights. The applicant was properly warned and did not remedy defects, so the Constitutional Court found no constitutional violation. The applicant was properly warned and did not remedy defects, so the Constitutional Court found no constitutional violation. The applicant was properly warned and did not remedy defects, so the Constitutional Court found no constitutional violation.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Horáka, zastoupeného Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem, se sídlem Pobřežní 394/12, 180 00 Praha 8 - Karlín, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, č. j. 29 Cdo 662/2014-163, a ze dne 21. května 2014, č. j. 29 Cdo 121/2014-164, usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. dubna 2013, č. j. 69 Co 191/2013-87, a ze dne 27. září 2013, č. j. 69 Co 414/2013-131, a usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. ledna 2013, č. j. 9 C 53/2012-73, a ze dne 31. července 2013, č. j. 9 C 53/2012-112, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 28. ledna 2013, č. j. 9 C 53/2012-73, odmítl žalobu, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal, aby žalovaný (soudní exekutor) "upustil od zásahů do práv žalobce" a uvedl všechny záležitosti do původního stavu, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně považoval žalobní petit za zmatečný, nekonkrétní a nevykonatelný [srov. § 42 a § 79 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], přičemž žalobce i přes poučení o následcích vady petitu neodstranil.

3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. dubna 2013, č. j. 69 Co 191/2013-87, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když přisvědčil soudu prvního stupně v závěru o neurčitosti, nesrozumitelnosti a nevykonatelnosti žalobního petitu, a rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

4. Následné dovolací řízení bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, č. j. 29 Cdo 121/2014-164, zastaveno, neboť žalobce nesplnil podmínku povinného právního zastoupení.

5. Řízení o dovolání vedené pod sp. zn. 29 Cdo 121/2014 bylo zastaveno za situace, kdy žalobce současně s dovoláním podal žádost o ustanovení zástupce pro výše uvedené řízení o dovolání, avšak Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 31. července 2013, č. j. 9 C 53/2012-112, tuto žádost zamítl a Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. září 2013, č. j. 69 Co 414/2013-131, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání proti posledně označenému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. května 2014, č. j. 29 Cdo 662/2014-163, neboť dovolání neshledal přípustným, protože jednak v rozporu s § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné), a jednak neuváděl důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vysvětlení, v čem tato nesprávnost spočívá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), a nepředkládá tak Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Z uvedených důvodů nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat (k tomu poukázal mj. na důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014,

sp. zn. I. ÚS 3524/13

).

II. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení, přičemž zdůrazňuje, že se v řízení domáhal, aby se soudní exekutor zdržel neoprávněného zasahování do vlastnického práva stěžovatele k obchodnímu podílu, čímž chtěl zvrátit průběh exekučního řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy postupovaly striktně formalisticky a žalobou se meritorně vůbec nezabývaly. Vyslovuje přesvědčení, že z jeho podání bylo zřejmé, čeho se domáhá a nebylo možné žalobu odmítnout jen pro nepřesnou formulaci žalobního návrhu. Jednotlivé výzvy, které stěžovatel obdržel, obsahovaly vždy jen stručné odůvodnění a ze strany soudů nebyla stěžovateli poskytnuta jakákoliv součinnost pro odstranění případných nedostatků žaloby. Tím došlo vůči stěžovateli k odepření spravedlnosti tak, jak je judikováno Ústavním soudem (např. nález

sp. zn. III. ÚS 80/96

nebo nález

sp. zn. IV. ÚS 281/04

).

7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. září 2014 poukázal stěžovatel na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k problematice zastavení dovolacího řízení v případě, že dovolatel není zastoupen advokátem (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSCR 82/2014). S ohledem na citovaný judikát dovozuje, že dovolací soud měl sám v řízení posuzovat, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce dovolateli z řad advokátů. Vzhledem k tomu, že ve stávající věci tak Nejvyšší soud nepostupoval, odepřel stěžovateli spravedlnost při ochraně vlastnického práva, čímž opět došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

III. 8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. Všechna ústavní stížností napadená usnesení vyplývají ze žalobního návrhu, který byl dle názoru obecných soudů zmatečný, nekonkrétní a nevykonatelný, a proto musel být odmítnut. Přestože Ústavní soud klade důraz na rozhodování a procesní postup soudů, které jsou pokud možno co nejvíc oproštěné od přehnaného formalismu (srov. např. i stěžovatelem citovaný nález

sp. zn. IV. ÚS 281/04

a další), není možné zcela rezignovat na procesní pravidla. To je mimochodem i mottem citovaného nálezu, neboť jak Ústavní soud konstatuje, "právo na soud, jehož jedním aspektem je právo na přístup k soudu, není absolutní a může podléhat implicitně připuštěným omezením", přičemž "účelem právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání žaloby, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva."

10. V dané věci obecné soudy odmítly žalobu stěžovatele jako nejasné a nevykonatelné podání [stěžovatel se domáhal, aby žalovaný (soudní exekutor) upustil od zásahů do práv žalobce a uvedl všechny záležitosti do původního stavu]. Přestože byl stěžovatel soudem vyzván k odstranění vad a poučen o následcích nesplnění této povinnosti, neučinil tak, resp. učinil tak způsobem, který nebyl způsobilý k tomu, aby se soud mohl žalobou řádně zabývat. Vedle výše zmiňované snahy o odstranění přepjatého formalismu poukazuje Ústavní soud i na další v civilním řízení se uplatňující zásadu, a tou je zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv (vigilantibus iura - nechť si každý střeží svá práva). Pakliže stěžovatel dostal příležitost k odstranění vad a tuto nevyužil, přičemž nelze po obecných soudech požadovat, aby za účastníka řízení formulovaly žalobní petit (takový postup by již překročil meze poučovací povinnosti soudu), nemůže se nyní s úspěchem domáhat zásahu ze strany Ústavního soudu.

11. Co se týče rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání, ani zde neshledává Ústavní soud prostor pro svůj zásah. Stěžovatel se zde odvolává na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení sp. zn. 29 NSCR 82/2014), podle níž by v řízení o žádosti o ustanovení advokáta měl Nejvyšší soud sám přezkoumávat otázku zjevné bezúspěšnosti uplatňování práva. Lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že z ústavní stížností napadeného usnesení, jímž bylo dovolání žalobce proti zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce odmítnuto, explicitně nevyplývá, že by se dovolací soud zabýval shora uvedenou otázkou a v tomto směru si rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, č. j. 29 Cdo 662/2014-163, zasluhuje jistou výtku, avšak ve světle dosavadního průběhu řízení a celkových okolností věci se nejeví Ústavnímu soudu jako účelné a smysluplné rušit toto rozhodnutí. Podstatné pro danou věc je, že stěžovatel byl náležitě poučen o následcích neodstranění vady podání spočívající v nekonkrétnosti a nevykonatelnosti žalobního návrhu. Pokud stěžovatel žádal o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení (vedené pod sp. zn. 29 Cdo 121/2014), dospěly k závěru o zjevné bezúspěšnosti uplatňování práva stěžovatele jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, přičemž tato svoje rozhodnutí řádně odůvodnily, což se pro zachování stěžovatelova práva na spravedlivý proces jeví jako dostačující.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu