Concursus dismissal upheld; Constitutional Court rejects claim that appellate court violated property rights by refusing to annul bankruptcy declaration.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky FORMACE s.r.o. "v likvidaci", se sídlem v Mohelnici, Družstevní 11, zastoupené Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 Ko 10/2011-224 ze dne 3. listopadu 2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 3 odst. 3., čl. 4, čl. 11 odst. a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 25 K 27/2007 Ústavní soud zjistil, že dne 25. dubna 2007 prohlásil Krajský soud v Ostravě (dále jen "konkurzní soud") usnesením č. j. 25 K 27/2007-9 ze dne 25. dubna 2007 na majetek stěžovatelky konkurz a správcem konkurzní podstaty ustanovil Mgr. Ivo Šotka (dále jen "konkurzní správce"). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 2 Ko 10/2011-224 ze dne 3. listopadu 2011 změnil usnesení konkurzního soudu tak, že návrh na prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dovolání konkurzního správce a stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 1658/2012-383 ze dne 30. dubna 2014 odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou stanovení účinků změny usnesení o prohlášení konkurzu, a tím došlo k porušení základních práv stěžovatelky, jmenovitě pak práva na soudní ochranu a práva vlastnit a vykonávat vlastnická práva ke svému majetku. Stěžovatelka tvrdí, že v projednávané věci považuje za vhodné použití výjimečného institutu zrušení konkurzu s účinky ke dni jeho prohlášení. Argumentuje tím, že odvolací soud nezohlednil otázku, zda stěžovatelka byla či nebyla v úpadku, a nezohlednil ani další případné body v návrhu a zabýval se pouze procesní otázkou, tedy zda návrh na prohlášení konkurzu byl či nebyl způsobilý k projednání. Stěžovatelka se domnívá, že pokud návrh na prohlášení konkurzu nebyl schopný vyvolat konkurzní řízení, tak bylo na místě využití pravomoci soudu a zrušit konkurz s pominutím účinků k jeho prohlášení tak, aby zůstala zachována veškerá práva osoby, která byla tímto návrhem poškozena. Již v dovolání se stěžovatelka podle ústavní stížnosti domáhala toho, že účinky konkurzu neměly být přiznány vůbec, s čímž se podle ní dovolací soud nijak nevypořádal. Závěrem stěžovatelka dodává, že zachováním platnosti a účinnosti úkonů provedených v průběhu konkurzu byla zbavena v podstatě veškerého svého majetku.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Vrchní soud v Olomouci se dostatečně zabýval návrhy stěžovatelky a v odvolacím řízení vydal rozhodnutí ve prospěch stěžovatelky, kterým změnil rozhodnutí konkurzního soudu a prohlášení konkurzu zamítl. Své rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil.

Stěžovatelka je podle ústavní stížnosti patrně toho názoru, že odvolací soud neměl rozhodnout tak, že se zrušuje konkurz, nýbrž měl zrušit rozhodnutí konkurzního soudu o prohlášení konkurzu (jak namítá stěžovatelka v dovolání), přičemž podle stěžovatelky měl zřejmě rozhodnut zároveň o tom, že pomíjejí veškeré účinky jeho prohlášení. Stěžovatelka však správnost tohoto postupu, resp. vadnost postupu odvolacího soudu, neopírá o žádný zákonný podklad, a žádné zákonné ustanovení, které by umožňovalo v projednávané věci rozhodnout o pominutí všech účinků konkurzu k okamžiku jeho prohlášení, neuvádí. Ústavní soud konstatuje, že existence takovéhoto ustanovení není Ústavnímu soudu známa, přičemž takto rozhodnout nebylo v projednávané věci možné ani dle ust. § 44a odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání, a dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, dle kterého pokud by odvolací soud usnesení konkurzního soudu o prohlášení konkurzu zrušil (a řízení případně zastavil), mělo by takové usnesení odvolacího soudu tytéž účinky zrušení konkurzu jako usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení o prohlášení konkurzu tak, že návrh na prohlášení konkurzu zamítl. V obou případech totiž zanikají pouze některé účinky prohlášení konkurzu a platnost a účinnost úkonů učiněných v průběhu konkurzu není dotčena. Za dané situace by tak ani případné zrušení usnesení o prohlášení konkurzu odvolacím soudem nemohlo přivodit pro stěžovatelku příznivější stav. Z uvedeného je tak zřejmé, že v daném případě postupem odvolacího soudu ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo.

Pokud se stěžovatelka cítí v důsledku návrhu na prohlášení konkurzu, resp. jeho prohlášení poškozena na svých majetkových právech, je na ní, aby se eventuálně domáhala náhrady škody.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. ledna 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu