Constitutional Court dismisses appeal claiming prior convictions alone barred parole, citing comprehensive risk assessment.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. B., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Pouchov, zastoupeného Mgr. Ludvíkem Novotným, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2014 č. j. 3 PP 11/2014-28 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2014 č. j. 12 To 206/2014-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním byla porušena jeho práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Hradci v záhlaví označených usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti označenému usnesení Okresního soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Stěžovatel především namítá, že soudy obou stupňů vyhodnotily otázku, zda lze od něj očekávat, že po podmíněném propuštění povede řádný život, jen na základě toho, že stěžovatel byl v minulosti vícekrát trestán. Takový postup je podle stěžovatele v rozporu s nálezem Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 1735/10

a s trestněprávní naukou. Usnesení soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že v něm soud přihlíží k závažnosti trestných činů spáchaných v minulosti, což je v rozporu s obecným ústavním principem ne bis in idem.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení § 88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí ve věci

sp. zn. II. ÚS 175/2000

,

III. ÚS 284/2001

,

III. ÚS 1280/08

,

III. ÚS 458/09

,

III. ÚS 338/10

či

IV. ÚS 2521/14

). Ústavní soud v těchto případech zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, nikoli povinnost, a posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi které lze řadit i důvodný předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

Stěžovateli je sice možno přisvědčit v tom, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 1735/10

), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 2299/10

).

V posuzované věci vyjádřily soudy obou stupňů pochybnosti o tom, že by stěžovatel vedl řádný život nejenom proto, že byl opakovaně soudem postižen pro trestnou činnost (stěžovatel byl osmkrát soudně trestán, z toho šestkrát za majetkovou trestnou činnost a dvakrát pro násilnou trestnou činnost), ale své úvahy založily i na dalších okolnostech. Mezi ně patří např. skutečnost, že předchozí tresty se naprosto minuly účinkem, neboť stěžovatel nadále pod vlivem alkoholu páchá závažnou trestnou činnost. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že během předchozího výkonu trestu byl stěžovatel 4x kázeňsky odměněn a přesto je zřejmé, že výkon trestu neměl na něj potřebný výchovný vliv, neboť již zhruba po třech letech spáchal závažnou trestnou činnost vůči čtyřem poškozeným včetně úderu lopatou do hlavy jednoho z nich.

V posuzované věci trestní soudy tedy nevycházely výhradně z trestní minulosti stěžovatele, ale provedly prognózu jeho dalšího chování zakončenou úsudkem, že příslib stěžovatele, že nebude požívat alkoholické nápoje a trestné činnosti se nedopustí, není sám o sobě důvodem k jeho podmíněnému propuštění. Tento svůj závěr trestní soudy srozumitelně odůvodnily a jejich rozhodnutí nevykazují žádný ústavněprávní deficit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu