Constitutional Court dismisses appeal against interim ruling as case not yet finally decided.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti G. G., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014 č. j. 8 A 48/2014-19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tím, že jeho vydáním došlo k porušení jejích základních práv, zaručených v čl. 4 odst. 3, čl. 14 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne 13. 3. 2014 domáhala zrušení správního rozhodnutí Ministerstva vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech cizinců ze dne 4. 2. 2014 č. j. MV-1142937-3/SO/sen-2013, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 10. 4. 2013 č. j. OAM-64368-10/DP-2012, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Ústavní stížností napadeným usnesením soudu bylo rozhodnuto, že se žalobě odkladný účinek nepřiznává.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že odůvodněnost svého návrhu na přiznání odkladného účinku spatřovala ve skutečnosti, že je účastnicí řízení o žalobě proti výše uvedenému správnímu rozhodnutí a chtěla by uplatnit své základní právo na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny za účelem zachování jejího práva na spravedlivý proces. Pokud by soud nepřiznal žalobě odkladný účinek, stěžovatelka by byla povinna vycestovat z území České republiky a to by pro ni znamenalo vznik cestovních nákladů za účelem účasti na soudním řízení z území Ukrajiny do České republiky a zpět.

Dříve, než však Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci se zaměřil na posouzení otázky, zda je ústavní stížnost přípustná a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky (§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou totiž vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Především ostatní soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve nedojde-li ke zjednání nápravy v jejich rámci, je možné se domáhat ochrany poskytované Ústavním soudem v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

K povaze rozhodnutí soudu o návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě se Ústavní soud vyjádřil již v řadě usnesení (např.

sp. zn. I. ÚS 2636/07

,

II. ÚS 1269/07

,

III. ÚS 665/06

,

III. ÚS 1972/07

,

III. ÚS 2263/08

,

I. ÚS 536/09

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) tak, že jde toliko o procesní rozhodnutí, které je vydáváno jako dílčí opatření v rámci soudního řízení a jeho smysl je jen procesní.

Konkrétně k povaze rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení

sp. zn. III. ÚS 665/06

tak, že jde o "rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. § 73 odst. 3, 4 s. ř. s.)", a proto se nejedná o rozhodnutí, "proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí.". Z toho Ústavní soud dovodil, že "rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná". Posuzovaná ústavní stížnost "tedy v podstatě brojí proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení

sp. zn. III. ÚS 119/98

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, str. 489)".

Ústavní soud nenalezl důvod se od těchto závěrů odchýlit ani v nyní posuzované věci, proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2015

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj