Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding parole denial based on past criminal record and recidivism risk.

Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti L. B., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Příbram, P. O. Box 1, 261 15 Příbram, právně zastoupeného JUDr. Markem Dvořákem, advokátem, se sídlem nám. TGM 142, 261 01 Příbram, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 0 PP 155/2014 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. 14 To 565/2014, za účasti 1) Okresního soudu v Příbrami a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a doručenou Ústavnímu soudu dne 8. prosince 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nerespektovaly při svém rozhodování ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a špatně interpretovaly ustanovení § 88 trestního zákoníku.

II. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Příbrami, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 9 roků uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích dne 30. dubna 2009 sp. zn. 1 T 30/2009, a označené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Příbrami.

Podstata stěžovatelovy argumentace směřuje proti důvodům, na jejichž základě trestní soudy dovodily jednak to, že stěžovatel svým chováním neprokázal polepšení, a jednak to, proč se od stěžovatele nedá očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Ve vztahu k zákonné podmínce podmíněného propuštění (§ 88 odst. 1 trestního zákoníku), spočívající v prokázání polepšení, stěžovatel poukazuje na některé konkrétní aspekty svého dosavadního chování v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, např. na zařazení do 1. skupiny vnitřní diferenciace odsouzených, na absolvování tříletého učebního oboru ve školském středisku a na skutečnost, že věznice sama navrhla jeho propuštění. Dále pak stěžovatel trestním soudům vytýká, že předpoklad vedení řádného života odmítly výhradně na základě jeho trestní minulosti, mj. poukazem na závažnost trestných činů, za něž byl stěžovatel odsouzen. Dle argumentace stěžovatele by se mělo posuzovat vedení řádného života směrem do budoucnosti.

III. Ústavní soud uvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Ve zkratce lze uvést, že podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce proti hodnocení předchozí trestné činnosti stěžovatele soudem prvního stupně při posuzování podmínky podmíněného propuštění, tedy zda lze od něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život.

Ústavní soud se otázkou aplikace § 88 trestního zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zabýval již dříve (k tomu například rozhodnutí ze dne 22. března 2011

sp. zn. III. ÚS 611/00

, ze dne 3. června 2014

sp. zn. IV. ÚS 2832/13

, ze dne 15. června sp. z.

II. ÚS 468/14

a ze dne 12. srpna 2014,

sp. zn. II. ÚS 2222/14

, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (viz dikce "[s]oud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažené v aplikovaném ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku). Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

Stěžovateli je sice možno přisvědčit v tom, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 1735/10

), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 2299/10

).

V dané věci již prvostupňový soud svoje pochybnosti o tom, že by stěžovatel při podmíněném propuštění vedl řádný život, založil nejen na samotné jeho trestní minulosti (konkrétně je ve výkonu již osmého nepodmíněného trestu odnětí svobody), ale i na dalších skutečnostech. Z nich bezpochyby vyčnívá fakt, že jde o speciálního recidivistu, který se i po podmíněném propuštění dopustil dalšího trestného činu, za nějž si stěžovatel v současnosti odpykává trest odnětí svobody.

Krajský soud v Praze pak v napadeném rozhodnutí správně dovodil, že samotná skutečnost, že je hodnocen ve výkonu trestu odnětí svobody kladně, má možnost vrátit se k rodině a najít si zaměstnání, je zajisté pozitivní. Ovšem na druhou stranu s ohledem na jeho dosavadní chování během a po výkonu trestu odnětí svobody či po podmíněném propuštění z výkonu předchozích trestů odnětí svobody limituje možnost podmíněného propuštění.

Trestní soudy tedy nevycházely výhradně z trestní minulosti stěžovatele a provedly řádnou prognózu jeho dalšího chování zakončenou úsudkem, že riziko recidivy v případě podmíněného propuštění by bylo příliš vysoké a podmíněné propuštění by proto bylo předčasné. Tento svůj závěr trestní soudy srozumitelně odůvodnily a jejich rozhodnutí nevykazují žádný ústavněprávní deficit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu