Constitutional Court dismisses VAT deduction claim as unreasonable due to lack of factual proof despite formal invoice compliance.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti HiComp, a. s., se sídlem Husinecká 903/10, 130 00 Praha 3, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 91/2013-38 ze dne 23. 4. 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Af 49/2010-58 ze dne 21. 6. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4. 11. 2010 č. j. 14052/10-1300-105683. Tímto rozhodnutím Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc, odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty (dále též "DPH") za zdaňovací období leden 2008 vydanému Finančním úřadem pro Prahu - Jižní město (dále jen "správce daně") dne 1. 6. 2010 pod č. j. 98698/10/011511100997, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za výše uvedené zdaňovací období ve výši 322.244,- Kč a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 64.448,- Kč. Proti rozhodnutí městského soudu následně stěžovatelka podala kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou dle § 110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka se neztotožňuje s názorem soudů, že daňový doklad musí odpovídat realitě, tedy musí jej vždy vystavit jen ten, kdo přímo uskutečnil zdanitelné plnění. Nic takového dle stěžovatelky nevyplývá z podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH v ustanovení § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. To je dle stěžovatelky také dáno tím, že by bylo problematické uplatnění nároku na odpočet DPH u jakékoli subdodávky, trasových dodávek či u přefakturace. Zákon dle jejího názoru zcela úmyslně neuvádí to, co soudy tvrdí, neboť daňový doklad nemusí být vystaven subjektem, který opravdu provedl práce, tedy tím, kdo fakticky uskutečnil zdanitelné plnění. Ve stavebnictví jsou dle ní subdodávky pravidlem. Kdyby byl výklad soudu správný, pak by investor-developer nemohl uplatnit odpočet téměř nikdy, natož pak příjemce trasových dodávek. Stejně tak podle stěžovatelky není správný závěr Městského soudu v Praze ani Nejvyššího správního soudu o tom, že nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 664/04

na daný případ nedopadá. Je lhostejné, že judikát řeší daň z příjmů. Zabývá se totiž dokazováním, které bylo upraveno jednotně v zákoně o správě daní a poplatků pro všechny druhy daní. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2519/07

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními soudy, s níž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádal.

Podstata ústavní stížnosti spočívá jednak v nesouhlasu stěžovatelky s výkladem ustanovení § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty správními soudy, jednak v nesouhlasu se závěrem soudů o neaplikovatelnosti nálezu Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 664/04

ze dne 18. 4. 2006 (N 85/41 SbNU 105) na danou věc.

K první otázce je třeba podotknout, že výklad podústavních předpisů je primárním posláním obecných soudů. Jak Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vyzdvihl, povinnost daňového subjektu v pochybnostech prokázat pravdivost údajů deklarovaných na daňovém dokladu je hluboce zakořeněna nejen v konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu (str. 5). Ústavní soud již ve svém nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 38/95

ze dne 24. 4. 2006 (č. 130/1996 Sb.; N 33/5 SbNU 271) konstatoval, že daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada byla vyjádřena v § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Dle uvedeného ustanovení platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení.

Jak již Ústavní soud uvedl ve svém dřívějším rozhodnutí

sp. zn. I. ÚS 1841/07

ze dne 11. 2. 2008 (na které kasační soud v napadeném rozsudku rovněž poukázal), "[v] souladu s ustanovením § 19 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (...), má plátce daně nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za předpokladu, že splní zákonné podmínky pro úspěšné uplatnění tohoto nároku, mezi něž patří právě prokázání jeho oprávněnosti. V daňovém řízení tedy nese důkazní břemeno daňový subjekt. Je tedy povinností toho, kdo požaduje od státu vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dle ust. § 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty), prokázat, že má na jeho vrácení právní nárok. Prokazování tohoto nároku je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Důkaz daňovým dokladem (ve smyslu § 19 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty), je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu." Z právě citovaných důvodů nelze argumentaci stěžovatelky přisvědčit, poněvadž by tím došlo k nabourání samotné podstaty a smyslu existence a předložení daňového dokladu jako podmínky pro odpočet daně. Ten totiž mj. slouží jako primární kontrolní nástroj pro zhodnocení oprávněnosti předmětného nároku, z něhož má jasně vyplývat, kým a jaké plnění v jaké výši bylo přijato, má objasnit povahu přijatého zdanitelného plnění.

Pokud jde o druhou otázku, tou se správní soudy v dostatečném rozsahu zabývaly a jednoznačně na ni bez jakéhokoli pochybení odpověděly (srov. body 20 - 23 rozsudku Nejvyššího správního soudu a str. 4 rozsudku Městského soudu v Praze). K tomu se sluší poznamenat, že v citovaném nálezu Ústavní soud řešil situaci, kdy daňovému subjektu nebylo správcem daně dostatečně umožněno, aby prokázal, že jím tvrzené výdaje skutečně vynaložil a že je vynaložil v jím tvrzené výši. Správce daně v podstatě po zjištění, že účetní doklad byl vystaven neexistujícím subjektem, vycházel z "presumpce zavinění" ze strany daňového subjektu, k prokázání vynaložených výdajů jej nevyzval a další důkazy odmítl s tvrzením, že je daňový subjekt nepředložil, což se však v posuzované věci nestalo, kdy v průběhu řízení před správními orgány nadto nebylo ani prokázáno, že zdanitelná plnění poskytla stěžovatelkou označená fyzická osoba. Již jen z těchto odlišností je patrné, že aplikace nálezu Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 664/04

nepřicházela v úvahu.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. ledna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu