Constitutional Court dismisses appeal against High Court's procedural order remanding criminal case for further investigation.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti 1) Michaela Mádle, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, AK se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, 2) Petry Bubeníkové a 3) Víta Bubeníka, zastoupených Mgr. Janem Lipavským, advokátem, AK se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. 9 To 36/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 38 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení shora označeného usnesení, jímž Vrchní soud v Praze podle ustanovení § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu ke stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2014 č. j. 4 T 1/2013-2398, jímž byla trestní věc obžalovaných Michaela Mádle, Víta Bubeníka a Petry Bubeníkové, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 1/2013 vrácena státnímu zástupci k došetření a Krajskému soudu v Hradci Králové uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Stěžovatelé, kteří měli v trestním řízení postavení obžalovaných, byli stíháni pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, obviněný Mádle pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, obvinění Bubeník a Bubeníková podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12 2009. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili porušení práva na zákonného soudce, které odůvodnili zpochybněním znaleckého posudku o výši údajně způsobené škody, což je vedlo k závěru o tom, že není postaveno najisto, zda je v jejich věci věcně příslušný krajský nebo okresní soud. Došetření věci v přípravném řízení, jak rozhodl soud prvního stupně, bylo podle nich zcela namístě. K porušení práva na obhajobu stěžovatelé poukázali na usnesení o zahájení trestního stíhání a na obžalobu, z nichž není zcela zřejmé, jakým konkrétním jednáním měli naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu; obžaloba dokonce vymezila popis skutku eventuálně dvěma možnými způsoby, které jsou navzájem neslučitelné, a stěžovatelé nevědí, proti kterému z nich se mají bránit.

S ústavní stížností stěžovatelé spojili návrh podle § 39 zákona č. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") na projednání věci mimo pořadí z důvodu její naléhavosti.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem o Ústavním soudu, tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 290/03

ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či snesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení

sp. zn. III. ÚS 1829/08

ze dne 20. 8. 2008, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3256/10

ze dne 4. 1. 2011, usnesení

sp. zn. III. ÚS 256/11

ze dne 16. 2. 2011 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 256/11

ze dne 16. 2. 2011).

Podanou ústavní stížností stěžovatelé brojili proti usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla trestní věc stěžovatelů (již podruhé) vrácena státnímu zástupci k došetření. Vrchní soud v Praze posoudil stížnost státního zástupce jako důvodnou se závěrem, že základní skutkové okolnosti byly v přípravném řízení v potřebném rozsahu náležitě objasněny a dílčí došetření, které bude třeba provést ke stanovení výše způsobené škody, není rozsáhlé a nemůže dokazování v hlavním líčení neúměrně či významně zatížit.

S ohledem na to, že věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém mohou stěžovatelé uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 290/03

ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či

sp. zn. IV. ÚS 158/04

ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další). Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže [jde zejména o kasační rozhodnutí v civilních věcech např. nálezy

sp. zn. Pl. ÚS 29/11

ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.),

sp. zn. II. ÚS 2371/11

ze dne 18. 9. 2012, (N 159/66 SbNU 373),

sp. zn. IV. ÚS 2785/07

ze dne 15. 1. 2009 (N 10/52 SbNU 103), nález

sp. zn. II. ÚS 2371/11

ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373)].

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení. O návrhu na projednání věci mimo pořadí nerozhodoval samostatným usnesením, neboť pro takový postup neshledal důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2015

Milada Tomková, v. r.

soudkyně zpravodajka