Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding civil law interpretation.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), ve věci ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, zastoupeného pověřeným zaměstnancem Mgr. Evou Slabotinskou, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2011 č. j. 231 C 75/2010-100, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2013 č. j. 21 Co 111/2012-139, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2013 č. j. 21 Co 111/2012-148, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014 č. j. 28 Cdo 569/2014-172, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Městský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala vůči žalované (Technologickému Parku Brno, a. s.) zaplacení částky 255 705,- Kč s úroky z prodlení. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že v dané věci, v níž uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků ve vlastnictví státu, není žalovaná pasivně legitimována. Žalovaná předmětné pozemky užívala na základě nájemní smlouvy, uzavřené dne 5. 8. 1993 s městem Brno (vedlejší účastník) jako pronajímatelem, jenž pozemky držel na základě směnné smlouvy uzavřené dne 10. 5. 1993 s Pozemkovým fondem České republiky. Tyto smlouvy byly později označeny za neplatné. Soudy dospěly k závěru, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, je věcná legitimace (ať již aktivní nebo pasivní) dána pouze na straně účastníků smlouvy. Podle dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že vzájemnou restituční povinnost (jde-li o vrácení plnění poskytnutých na základě neplatné nájemní smlouvy) mají v dané věci vedlejší účastník a žalovaná coby strany smlouvy a že ve vztahu se stěžovatelkou (vlastnicí pozemků) je vedlejší účastník jako držitel pozemků, které uchopil na základě směnné smlouvy uzavřené s Pozemkovým fondem České republiky a následně je přenechal do užívání třetí osobě, se ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí. Podle stěžovatelky nesprávnou aplikací § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, soudy porušily její výše uvedená základní práva.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud především konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s právním závěrem soudů, že v dané věci při uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení není žalovaná pasivně legitimována.

V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.

Právní názor dovolacího soudu, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci, a že věcně legitimováni (ať již jde o aktivní, nebo pasivní legitimaci) k plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou stranách, byl shledán jako ústavně konformní. Ústavní soud k tomu dodává, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3891/2011, na něž civilní soudy v této věci odkazují, již bylo předmětem přezkumu Ústavním soudem, přičemž ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením ze dne 12. 3. 2013

sp. zn. IV. ÚS 668/13

odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu