Constitutional complaint dismissed as inadmissible because extraordinary appeal was not yet decided.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Baškirská 1404/1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013 č. j. 1 T 2/2012-664 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 6 To 40/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 39, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a k trestu zákazu činnosti na dobu tří roků. Stěžovatel se rovněž domáhá zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání.

Stěžovatel byl v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze poučen o možnosti podat dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek. Ke své ústavní stížnosti připojil vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání, avšak nijak neuvádí, zda, popř. jak Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně ústavně garantovaných práv, který lze (relevantně) uplatnit až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V daném případě stěžovatel sice mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání podal, avšak ústavní stížnost podal ještě před tím, než bylo o jeho dovolání rozhodnuto.

Ústavní soud ve svém stanovisku Pl. ÚS-st. 38/14 publikovaném pod č. 40/2014 Sb. vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Tento závěr je třeba interpretovat tím způsobem, že ústavní stížnost je nepřípustná, resp. předčasně podaná, pokud o mimořádném opravném prostředku doposud nebylo rozhodnuto. Opačná interpretace by mohla vést třeba i k tomu, že by napadená rozhodnutí byla zrušena dvakrát - jednou rozhodnutím Nejvyššího soudu a jednou v důsledku kasačního zásahu Ústavního soudu.

Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj