Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to failure to exhaust legal remedies via appeal.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2014, č. j. 43 C 134/99-482, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2014, č. j. 15 Co 290/2014-509, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 11. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 (dále jen "Listina"), a také vlastnického práva podle čl. 11 Listiny.

Z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu se podává, že jím krajský soud potvrdil shora citované usnesení Městského soudu v Brně, kterým tento soud rozhodl o zrušení zastupování stěžovatele jeho zástupcem Mgr. Z. Babíkem, protože u něj byly zjištěny okolnosti vylučující přiznání osvobození od soudních poplatků, spočívající ve vyplacení poměrně vysoké částky 290.506 Kč Ministerstvem spravedlnosti, což výrazně změnilo majetkové poměry stěžovatele. Podle přesvědčení krajského soudu na této skutečnosti nic nemění ani to, že předmětná částka byla stěžovateli vyplacena jako kompenzace za nepřiměřenou délku soudních řízení.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

V nyní projednávaném případě plyne z obsahu ústavní stížnosti, že stěžovatel podal proti usnesení Krajského soudu v Brně, napadenému ústavní stížností, z důvodu "procesní opatrnosti" současně i dovolání k Nejvyššímu soudu. Tato skutečnost plyne rovněž z informace, kterou si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Brně. Dovoláním, které Ústavní soud od Městského soudu v Brně obdržel, stěžovatel napadá citované usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2014 s tím, že jeho přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 občanského soudního řádu ("o. s. ř."). Otázku zásadního právního významu shledává v tom, zda jsou u účastníka řízení splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků a zda je lze hodnotit jen z hlediska jeho příjmů, anebo též s ohledem na jeho celkové majetkové, osobní a výdělkové poměry; a dále, zda lze náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím považovat pro účely rozhodování o osvobození od soudních poplatků za klasický příjem, anebo tato náhrada pouze "dorovnává" újmu, která byla poškozenému způsobena.

V dané situaci z úpravy řízení o dovolání podle ustanovení § 236 a násl. o. s. ř. neplyne explicitní důvod nepřípustnosti dovolání stěžovatele [naopak, z aktuální judikatury Nejvyššího soudu zřetelně vyplývá, že dovoláním lze (samostatně) napadnout i rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci osvobození od soudních poplatků (srov. např. usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, nebo usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, dostupná na http://www.nsoud.cz)]. Zjevně se proto jedná o případ, kdy je věcí samotného Nejvyššího soudu, zda dovolání shledá přípustným (§ 239 o. s. ř.) a pokud tedy stěžovatel dovolání podal - byť byl krajským soudem poučen o jeho nepřípustnosti - je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (resp. nevyčkal rozhodnutí o podaném dovolání a ústavní stížnost podal předčasně), včetně mimořádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat dovolání podle ustanovení § 236 a násl. o. s. ř.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadeným usnesením městského a krajského soudu před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že "[b]yl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Jinak řečeno, i pokud by Nejvyšší soud podané dovolání neshledal přípustným, zůstává stěžovateli zachována lhůta pro případné podání nové ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2015

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj