Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding excessive enforcement costs as procedurally inadmissible and substantively unfounded.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Marka Jeryje, zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 10. 2012 č. j. 33 EXE 1791/2012-83, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013 č. j. 32 Co 166/2013-132, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 č. j. 30 Cdo 834/2014-152, za účasti Okresního soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

[2.] Stěžovatel uvádí, že Okresní soud v Kolíně zamítl jeho návrh na zastavení exekuce. Tento návrh podal z toho důvodu, že proti němu bylo vedeno již několik exekucí pro bagatelní pohledávky a vedením dalšího řízení proto dochází k umělému navyšování nákladů exekuce. Zároveň stěžovatel poznamenává, že podle informace, kterou dříve od oprávněného obdržel, vůči němu oprávněný pohledávky neevidoval. Proto jej překvapilo, když byla na jeho majetek nařízena exekuce. Okresní soud v Kolíně ovšem uvedl, že stěžovatel ve svém návrhu netvrdil naplnění žádného z taxativně vymezených důvodů zastavení exekuce (§ 268 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). Pokud se týká nákladů exekuce, uvedl Okresní soud, že jejich výše není důvodem jejího zastavení; výše nákladů je určena příkazem vydaným soudním exekutorem, proti němuž jsou přípustné námitky. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž zopakoval, že nebyl naplněn žádný z taxativně vymezených důvodů zastavení exekuce a že výše nákladů exekuce má být řešena prostřednictvím námitek proti příkazu k jejich úhradě.

[3.] Proti postupu soudů obou stupňů stěžovatel namítá, že tyto učiněné závěry jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 1881/11

, podle něhož nemají být náklady exekuce uměle navyšovány vedením mnoha exekučních řízení proti jednomu povinnému.

[4.] Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

[5.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

[6.] Za zjevně neopodstatněnou je v prvé řadě třeba považovat ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto jako nepřípustné dle zákona, neboť se jednalo o peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč. Nejvyšší soud totiž dovolání odmítl na základě jasného kogentního ustanovení [§ 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř.], které jakékoliv jiné procesní řešení zjevně nepřipouštělo. Ústavní soud si je vědom, že stěžovatel dovolání podal v důsledku chybného poučení odvolacím soudem, avšak takové poučení není způsobilé přípustnost dovolání založit. Na straně druhé však Ústavní soud považuje v důsledku chybného poučení za zachovanou lhůtu k podání ústavní stížnosti proti usnesení odvolacího soudu (jež by stricto sensu marně uplynula, neboť dovolání nebylo vyčerpáno řádně). Jak totiž Ústavní soud uvedl např. již v usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1506/10

(dostupné na http://nalus.usoud.cz), nesprávné poučení, obsažené v usnesení odvolacího soudu sice "nemůže založit přípustnost dovolání, avšak na druhé straně jej nelze stěžovatelce klást k tíži. Jestliže tak stěžovatelka v dobré víře ve správnost poučení podala dovolání k Nejvyššímu soudu, nemůže nyní Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu odvolacího jako opožděnou; v takovém případě by se totiž v součinnosti s [odvolacím soudem] dopustil odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že lhůtu k podání ústavní stížnosti je třeba odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání, byť dovolání nebylo v daném případě zákonem předvídaným prostředkem sloužícím k ochraně práv [...]".

[7.] I v rozsahu brojícím proti rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně je však ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Obecné soudy totiž řádně odůvodnily, proč zastavení exekuce v daném případě s odkazem na kogentní ustanovení zákona (obsahující taxativní výčet důvodů zastavení exekuce) nebylo možné, a jejich odůvodnění je racionální a ústavně konformní. Nálezem Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 1881/11

ze dne 16. 1. 2012 (N 13/64 SbNU 129), na nějž stěžovatel odkazuje, byla řešena procesně značně odlišná situace, v níž ústavní stížnost směřovala právě proti rozhodnutím o nákladech exekuce. Na možnost brojit proti nim ostatně stěžovatele odkázal i Krajský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení. Ústavní soud nevylučuje, že v konkrétním řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce by výše těchto nákladů nemohla být zpochybněna např. právě s ohledem na stěžovatelem tvrzené okolnosti. Proti závěru obecných soudů, podle něhož tuto otázku nelze řešit v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce, však Ústavní soud nemůže mít ústavněprávních námitek.

[8.] S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu