Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible because it targets a non-final interim ruling, not a final decision.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. S. M. B., zastoupeného Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 9, Čihákova 871/15, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-269/ZA-ZA15-ZA15-2014 ze dne 16. 7. 2014 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 41 Az 10/2014-26 ze dne 3. 9. 2014, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že porušují jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že "podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění: - nepřípustnost kasační stížnosti podle § 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. proti rozhodnutí o návrhu dle § 73 s. ř. s. v platném znění, ve spojení s § 32 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu je v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článkem 6 Úmluvy a článkem 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy". Stěžovatel současně žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra.

Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany tak, že podle § 10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), je tato žádost nepřípustná a řízení o ní bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Dále bylo tímto rozhodnutím určeno, že státem příslušným k posouzení žádosti stěžovatele je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské Unie č. 604/2013 republika Malta. Uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou, o níž rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením, jímž žalobě nepřiznal odkladný účinek.

Ústavní soud především uvádí, že je zásadně vázán petitem a nikoli odůvodněním ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud snaží vyvarovat přepjatého formalismu, vychází ze zásady, že je třeba posuzovat návrh stěžovatele z celého textu podání, tedy i z odůvodnění ústavní stížnosti a nikoli jen úzce z jejího petitu. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se domáhá zrušení napadených rozhodnutí a celý obsah odůvodnění je v podstatě vyjádřením nesouhlasu stěžovatele s těmito rozhodnutími. Ústavní soud tedy podrobil přezkumu i tato rozhodnutí, aniž by vyzýval stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání, spočívajících v daném případě v nesprávně formulovaném petitu.

Dříve, než však Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci se zaměřil na posouzení otázky, zda je ústavní stížnost přípustná a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky (§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou totiž vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Především ostatní soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve nedojde-li ke zjednání nápravy v jejich rámci, je možné se domáhat ochrany poskytované Ústavním soudem v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

K povaze rozhodnutí soudu o návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě se Ústavní soud vyjádřil již v řadě usnesení (např.

sp. zn. I. ÚS 2636/07

,

II. ÚS 1269/07

,

III. ÚS 665/06

,

III. ÚS 1972/07

,

III. ÚS 2263/08

,

I. ÚS 536/09

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) tak, že jde toliko o procesní rozhodnutí, které je vydáváno jako dílčí opatření v rámci soudního řízení a jeho smysl je jen procesní.

Konkrétně k povaze rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení

sp. zn. III. ÚS 665/06

tak, že jde o "rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. § 73 odst. 3, 4 s. ř. s.)", a proto se nejedná o rozhodnutí, "proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí.". Z toho Ústavní soud dovodil, že "rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná". Posuzovaná ústavní stížnost "tedy v podstatě brojí proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení

sp. zn. III. ÚS 119/98

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, str. 489)".

Závěry vyjádřené v těchto rozhodnutích představují stabilní judikaturu, jíž se Ústavní soud řídil i v souzené věci. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou s tím, že nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta. Ne zcela jasný petit ústavní stížnosti Ústavní soud považuje za návrh na zrušení ustanovení § 104 odst. 3 písm. e) správního řádu soudního, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut. S přihlédnutím k ustanovení § 43 odst. 2 písm. b zákona o Ústavním soudu o věci rozhodoval senát.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu