Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, ruling it is not a court of last resort for procedural disputes.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the City of Prague against lower court rulings regarding unjust enrichment. The plaintiff argued that the courts violated her right to a fair process by determining rent levels without considering market rates, relying on a specific Supreme Court precedent. The Court rejected this claim, stating that the Constitutional Court is not a final instance for reviewing the application of law or procedural outcomes in ordinary civil proceedings.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court is not a court of last resort for reviewing the application of law or procedural outcomes in ordinary civil proceedings, and a constitutional complaint must be substantiated by a violation of fundamental rights, not merely disagreement with judicial conclusions.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí č. 2, Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2014 č. j. 28 Cdo 2606/2013-150, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013 č. j. 30 Co 476/2012-119 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2012 č. j. 68 C 183/2011-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni České republice - Ministerstvu vnitra (dále jen "žalobkyně") částku ve výši 610 130 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení od 12. 1. 2012 do zaplacení (výrok I.), zatímco ohledně požadavku na zaplacení dalších 681 910 Kč s určeným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích pod body I. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se rozsahu bezdůvodného obohacení v případě vlastníkem (žalobkyní) nevyužitelných pozemků ležících ve vodárenském areálu stěžovatelky poukázal na vlastní konstantní judikaturu a vysvětlil, proč žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení nelze odepřít. Dovolací soud ke stěžovatelčině argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012
sp. zn. III. ÚS 2030/09
pro úplnost uvedl, že odvolací soud respektoval závěry v něm obsažené, totiž že výši peněžité náhrady za užívání pozemku nelze určit pouze jako ekvivalent maximální ceny stanovené výměrem Ministerstva financí (jde-li o nájemné jím regulované), bez zřetele k hladině obvyklého nájemného.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Podstatou ústavní stížnosti je pouhá polemika stěžovatelky se závěry obsaženými v rozhodnutích civilních soudů, zejména pokud jde o stanovení výše bezdůvodného obohacení na základě výše nájemného. Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou napadená soudní rozhodnutí pečlivě, řádně a jasně odůvodněna; odkazy na judikaturní prostředí a konstantní judikaturu Nejvyššího soudu jsou přiléhavé. Zejména Nejvyšší soud zřetelně vysvětlil, proč stěžovatelčina námitka nemůže založit přípustnost dovolání, když samotná otázka správnosti stanovení obvyklé výše nájmu je otázkou skutkovou a nikoli právní a jako taková není (podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) způsobilým dovolacím důvodem.
Ústavní soud navíc považuje za vhodné pro úplnost uvést, že nález
sp. zn. III. ÚS 2030/09
se týkal posouzení ústavnosti rozhodnutí civilních soudů o odmítnutí provedení navrhovaných důkazů o výši obvyklého nájemného za pronájem pozemku. Ústavní soud v citovaném nálezu současně zdůraznil, že v tehdejším napadeném rozhodnutí dovolacího orgánu se konkrétně odkazovaná "konstantní judikatura" týkala zcela jiné otázky (srov. bod 25. nálezu) a problém výše nájemného v této judikatuře meritorně řešen nebyl, resp. byl použit způsob určení obvyklého nájemného. Ústavní soud v citovaném nálezu ještě dodal, a to v rovině obiter dictum, že ve výměru Ministerstva financí je regulovaná cena stanovena pouze jako maximální hranice nájemného, nikoliv jako závazná pevná cena (srov. bod 26. nálezu); konečně ani z dalších částí odůvodnění tohoto nálezu nelze dovodit stěžovatelkou uváděnou změnu judikatury, jež by měla v právě souzené věci svědčit o změně právního posouzení věci, a nikoliv o skutkové otázce. Ústavnímu soudu se proto tato argumentace stěžovatelky jeví jako spekulativní.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu