Constitutional Court dismissed constitutional complaint as unfounded, ruling it is not a further instance for reviewing administrative decisions.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Rudolfa Růžičky, zastoupeného Mgr. Kateřinou Mayerovou Bitterovou, advokátkou se sídlem Baarova 1594/16, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2014 č. j. 4 Ads 81/2013-43 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2013 č. j. 75 Ad 14/2012-55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou a po doplnění formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 30 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu obou soudů.

Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. srpna 2012 č. j. 6607181680/315-EK kterým byla zamítnuta jeho žádost o invalidní důchod pro nesplnění podmínek stanovených v § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), a současně byla zastavena výplata invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1216/13

). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a neshledal, že by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel, dovolávaje se ochrany se zřetelem k čl. 30 Listiny, směřuje svoji kritiku do řízení soudního, v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno; nadále proto nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého (řádného) procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka správního řízení, proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu mu byly k dispozici opravné prostředky jak v řízení správním, tak v řízení soudním, které opakovaně využil.

Jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem podrobně reagovaly na námitky stěžovatele a zabývaly se všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí žádosti stěžovatele o invalidní důchod. Zvláště zevrubně a s odkazy na předchozí judikaturu se pak zejména Nejvyšší správní soud věnoval konkrétním žalobním bodům uplatněným stěžovatelem, a to jak v rovině skutkové, tak právní. Oba soudy dospěly k závěru, že správní orgán nepochybil, když stěžovateli nevyhověl v jeho žádosti o přiznání invalidního důchodu, přičemž v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu