Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded due to lack of constitutional dimension in tax interpretation.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Heleny Erbrtové, zastoupené Mgr. Ivem Suchomelem, advokátem, se sídlem Ladova 2045/1, 120 00 Praha 2, proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vlašimi ze dne 12. 11. 2010 č. j. 35744/10/022971204738, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 18. 4. 2011 č. j. 1801/11-1100/205222, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013 č. j. 11 Af 47/2011-61 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 2 Afs 4/2014-84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2014 a doplněnou podáním ze dne 7. 11. 2014, stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí správních orgánů a soudů. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014 č. j. 2 Afs 4/2014-84 byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013 č. j. 11 Af 47/2011-61, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 18. 4. 2011 č. j. 1801/11-1100/205222, jímž byl změněn dodatečný platební výměr Finančního úřadu ve Vlašimi ze dne 12. 11. 2010 č. j. 35744/10/022971204738 tak, že se stěžovatelce vyměřuje daň z příjmů ve výši 127 324 Kč a penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 25 464 Kč.

Stěžovatelka v předmětném správním řízení a v řízení před soudy brojila proti takto jí vyměřené dani z příjmů získaných z prodeje nemovitostí, kdy zastává právní názor, že na předmětný příjem (nabytý prodejem pozemku, který funkčně souvisí s rodinným domem) by se mělo vztahovat osvobození zakotvené v § 4 odst. 1 písm. a) zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Opačný závěr správce daně, odvolacího orgánu i obecných soudů stěžovatelka nepovažuje za dostatečně odůvodněný a shledává v něm proto projev libovůle porušující její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, tj. ústavně zaručených základních práv a svobod, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Pouhá skutečnost, že stěžovatelka zastává jiný právní názor ohledně právního výkladu určitého ustanovení zákonného právního předpisu, v daném případě že se na příjem nabytý prodejem pozemku má vždy vztahovat osvobození od daně podle ust. § 4 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů souvisí-li tento pozemek funkčně s rodinným domem, tedy bez ohledu na to, že byl tento pozemek prodán samostatnou kupní smlouvou odděleně od (pozdějšího) prodeje rodinného domu (a s ním dalších souvisejících pozemků), postrádá jakýkoliv ústavní rozměr. To pak zejména, pokud soudy svůj právní názor řádně odůvodnily, jak se v nynější věci také stalo, byť se stěžovatelka snaží tvrdit opak.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu