Constitutional Court dismisses appeal claiming unequal treatment and violation of child rights in alimony increase case.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou, AK se sídlem Pátova 394, 470 01 Česká Lípa, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014 č. j. 35 Co 388/2013-104 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 6. 2013 č. j. 16 P 3/2013-67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s tvrzením o porušení práv svých nezletilých dětí zakotvených v čl. 1, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte, domáhal zrušení shora označených rozsudků vydaných v řízení o zvýšení výživného na jeho nezletilou dceru D.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 16 P 3/2013, vyplynulo, že matka nezletilé D. podala návrh na zvýšení vyživovací povinnosti stěžovatele, který je otcem nezletilé. Po provedeném dokazování k poměrům nezletilé a obou jejích rodičů dospěl obvodní soud ke zjištění, že od posledně stanoveného výživného v prosinci 2010 částkou 5 000 Kč měsíčně došlo u všech zúčastněných k takové změně poměrů, že je namístě výši výživného upravit. Obvodní soud proto návrhu matky vyhověl a s účinností od 1. 9. 2012 zvýšil výživné na nezletilou na částku 5 500 Kč měsíčně (výrok I.), stanovil výši dluhu na zvýšeném výživném a rozhodl o jeho splatnosti (výrok II.), jakož i o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o zvýšení výživného, ve výroku o výši nedoplatku na dlužném výživném byl rozsudek obvodního soudu změněn, dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2013 odvolací soud vyčíslil částkou 8 000 Kč a rozhodl o jeho splatnosti ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám matky; právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nebylo přiznáno žádnému účastníkovi řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily jeho majetkové a příjmové poměry a označil ho za formalistický. Uvedl, že má-li se dítě podílet na životní úrovni rodiče v případě její nadstandardní výše, měl by být tento princip aplikován i v opačném případě, tj. v případě nízké životní úrovně rodiče. Stěžovatel připustil, že sice dosahuje vyšších příjmů než v době, kdy se s matkou dohodl na úpravě poměrů vůči nezletilé D., poukázal však na řadu finančních závazků z prvního manželství, které plní exekučně a které ho vyčerpávají natolik, že v podstatě žije ze základní nezabavitelné částky a životního minima. Stěžovatel považoval výši vyměřeného výživného pro sedmileté dítě za nepřiměřeně vysokou, zvláště v porovnání s výživným, které poskytuje svým dvěma starším synům z prvního manželství, či ve srovnání s faktem, že na pokrytí svých potřeb mu nezbývá žádná částka. Stěžovatel upozornil, že vysoká částka výživného oddaluje splacení dlužného výživného, úroky z dlužných částek se navyšují a probíhající exekuce zabraňují stěžovateli přispívat cokoli nad rámec běžného výživného, což je mu v dalším řízení o výživném kladeno k tíži. Tato situace je pro stěžovatele dlouhodobě frustrující, navíc jeho současná manželka je na mateřské dovolené a po narození dítěte budou oba na stěžovatele odkázáni výživou. Stěžovatel též nesouhlasil s rozhodnutím Městského soudu v Praze, jímž mu byla uložena povinnost uhradit dlužné výživné do tří dnů od právní moci rozsudku. S odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 979/13

má stěžovatel za to, že takové rozhodnutí odporuje rozhodovací praxi Ústavního soudu, neboť soud nezvážil reálné možnosti stěžovatele stanovený závazek splnit.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 1. 10. 2014 připomněl, že v řízení nešlo o určení výživného, ale o jeho změnu, a proto bylo rozhodující posouzení změn, k nimž došlo v mezidobí. Proto bylo přihlédnuto ke zvýšenému příjmu otce o téměř 10 tisíc Kč, k odměnám, ke zvýšení výživného na ostatní stěžovatelovy děti o 2 400 Kč, ale též k nástupu nezletilé do první třídy základní školy a hodnotil i příjmy matky. Městský soud v Praze též v řízení vysvětlil, že splácení dluhů z prvního manželství nebylo považováno za změnu poměrů na straně stěžovatele, neboť k této skutečnosti soud přihlédl již v předchozím rozhodnutí, naopak novou skutečností byl vznik vyživovací povinnosti stěžovatele k dítěti, které se mělo narodit jeho současné partnerce. K ostatním námitkám stěžovatele soud uvedl, že nemohl přezkoumávat správnost původního rozhodnutí, v němž se stěžovatel v rámci dohody rodičů zavázal při příjmu 18 773 Kč a třech vyživovacích povinnostech platit výživné na nezletilou ve výši 5 000 Kč měsíčně, neboť šlo o rozsudek pro soud i účastníky závazný. Podle názoru soudu životní úroveň otce odpovídá výši jeho příjmů, počtu vyživovacích povinností a závazků, které přijal, a soud má tak za to, že zvýšením výživného o 500 Kč měsíčně nedošlo k porušení jeho práv.

Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 10. 2014 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku, na jehož závěrech setrval.

V replice ze dne 12. 11. 2014 stěžovatel uvedl, že trvá na skutečnostech a závěrech uvedených v ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

V projednávaném případě, jehož podstatou bylo posouzení, zda došlo ke změně poměrů ve srovnání s dobou, kdy bylo výživné naposledy upraveno, soudy obou stupňů aplikovaly příslušná ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, upravující vyživovací povinnost rodičů k dětem, zejména ustanovení § 85 odst. 2, podle kterého oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, § 96 odst. 1, podle kterého soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného, a dále ustanovení § 163 odst. 1 občanského soudního řádu, které připouští změnu rozsudku o výživném v případě podstatné změny okolností, resp. změny poměrů.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 opřel svůj závěr o změně poměrů na straně stěžovatele nejen o zjištění zvýšeného příjmu otce, ale přihlédl také ke zvýšení jeho vyživovací povinnosti vůči dvěma starším synům; naopak přetrvávající nemalé finanční závazky nepovažoval za změnu poměrů s vysvětlením, že k jejich existenci přihlédl již při předchozím rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku je též zřejmé, jaké důkazy obvodní soud provedl k prokázání poměrů obou rodičů i nezletilé, jak tyto důkazy hodnotil a že skutkové zjištění o změně poměrů všech účastníků řízení promítl v závěru o zvýšení vyživovací povinnosti otce o 500 Kč měsíčně. Městský soud v Praze verifikoval postup Obvodního soudu pro Prahu 2 a přiměřeným způsobem reagoval na odvolací námitky stěžovatele. Změnu rozsudku obvodního soudu týkající se splatnosti nedoplatku na výživném ve výši 8 000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku odvolací soud odůvodnil chováním otce, který se po dobu šestnácti měsíců nepřizpůsobil zvýšení výživného, a přihlédl též k výši nedoplatku. Ústavní soud má za to, že z odůvodnění napadeného rozsudku je možné identifikovat rámec, ve kterém se pohybovala volná úvaha obvodního soudu při interpretaci aplikovaných kogentních norem zákona o rodině, zejména pojmu "změna poměrů", a že ani změna rozsudku soudem odvolacím nepředstavovala porušení ústavních kautel, neboť soud druhého stupně nepřekročil zákonný rámec pravidel upravujících pravidla splatnosti výživného.

Tato zjištění vedla Ústavní soud k závěru, že soudy obou stupňů neupřely stěžovateli právo domáhat se ochrany svých práv poskytnutých na zákonné úrovni zvláštním zákonem (především zákonem o rodině), ani přímo poskytovaného práva na rodičovskou péči (zahrnující právo na dostatečnou výživu), které je v podrobnostech upraveno normami podústavního práva, neboť o předloženém návrhu jednaly a věc rozhodly. Ústavněprávní argumentace porušením čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny je tedy zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavních hmotných práv.

Ústavní soud připomíná, že garancí uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možné se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádí (srov. čl. 41 odst. 1 Listiny). Přitom všechna práva zakotvená v čl. 32 Listiny vyžadují ke své realizaci součinnost s dalšími faktory, a proto je v podrobnostech provádí zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Použitelnost ustanovení článku 32 odst. 1 Listiny, jenž staví rodičovství a rodinu pod ochranu zákona neměla v projednávaném případě pro stěžovatele, příp. jeho nezletilou dceru zvláštní význam, neboť tato norma je formulována značně obecně a spadá pod režim čl. 41 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se proto zabývá rodinně právními věcmi vždy z pohledu ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných zákonných ustanovení, tj. zákona o rodině, resp. občanského zákoníku.

Shodně lze nahlížet i na interpretaci čl. 8 odst. 1 Úmluvy zaručující každému právo na respektování soukromého a rodinného života. Do výkonu těchto práv nemůže státní orgán zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti. Zásah je tedy ospravedlnitelný, dochází-li k němu na základě zákona a v souladu s ním. Ústavní soud má za to, že Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze svými rozhodnutími nikterak nepopřely práva stěžovatele jako rodiče.

K tvrzenému porušení ústavních procesních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud uvádí, že dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 244/03

ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47 (52-53)]. Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy. Takové pochybení obecného soudu při dokazování a zjišťování skutkového stavu týkající se změny poměrů, resp. majetkových poměrů otce, Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Stěžovatelův poukaz na nález

sp. zn. II. ÚS 979/13

ze dne 30. 7. 2013 Ústavní soud považoval v kontextu projednávané věci za nepřípadný. V citovaném nálezu Ústavní soud vytkl obecným soudům nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť tyto vytvořily teoretickou a nereálnou konstrukci o výdělku otce nezletilých dětí, vycházejíce pouze z potencionálních nabídek na trhu práce, o jejichž získání stěžovatelem bylo lze pouze spekulovat.

Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit stěžovatelovu tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Ústavní soud ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 nezaznamenal nic, co by nasvědčovalo odlišnému zacházení s účastníky řízení (otec - matka). Stěžovatel měl možnost přednést svoje argumenty při ústním jednání před soudem prvního stupně dne 10. 6. 2013 a před odvolacím soudem dne 8. 1. 2014, kterých se (stejně jako matka nezletilé) osobně účastnil a k věci samé vypovídal.

Ústavní soud nepovažoval za opodstatněný ani poukaz stěžovatele na možné dotčení práv jeho nezletilé dcery, neboť neshledal, že by Městský soud v Praze v napadeném rozsudku jakkoliv popřel či vyvrátil zásady formulované v článku 32 odst. 4 Listiny či čl. 3 odst. 1, článku 18 odst. 1 a článku 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu