Constitutional Court dismissed constitutional complaint as it cannot re-evaluate evidence or factual findings of lower courts.

Ústavní soud ČR rozhodl dne 27. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Žondry, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, AK se sídlem v Prostějově, Sádky 1605/2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014 č. j. 21 Co 535/2013-104 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 2. 2013 č. j. 31 C 185/2011-78, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti ze dne 12. 5. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Stěžovatel se proti České republice - Ministerstvu vnitra domáhal zaplacení částky ve výši 40 735 Kč z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem s tvrzením, že mu nebylo řádně doručeno rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově, komise pro projednávání přestupků ze dne 20. 9. 2006, vydané v příkazním řízení, jímž mu byla uložena pokuta ve výši 1 000 Kč za přestupek dle § 47 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Příkaz byl stěžovateli doručován dle § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, za využití fikce doručení, kdy stěžovatel zásilku osobně nepřevzal. Příkaz nabyl právní moci dne 17. 10. 2006 a stal se vykonatelným; následně byla nařízena exekuce a došlo k úplnému vymožení pohledávky. Nesprávný úřední postup stěžovatel spatřoval v postupu žalované při náhradním doručování příkazu, který navíc považoval za nezákonný, v důsledku čehož mu měla vzniknout škoda sestávající z nákladů exekučního řízení ve výši 7 735 Kč, nákladů právního zastoupení v částkách 5 400 Kč a 12 970 Kč, pokuty ve výši 1 000 Kč a úroků z půjčky na krytí denních potřeb ve výši 13 630 Kč.

Dne 22. 2. 2013 rozsudkem č. j. 31 C 185/2011-78 Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") žalobu, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo vnitra byla povinna zaplatit stěžovateli částku 40 735 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Obvodní soud uvedl, že za situace, kdy byl vydán příkaz, který nabyl právní moci a nebyl tedy zrušen či změněn (což je podmínka zákona o odpovědnosti státu pro to, aby bylo možné se domáhat náhrady škody na základě nezákonného rozhodnutí), měl za to, že je třeba vycházet z presumpce správnosti rozhodnutí a nelze se domáhat náhrady škody na základě rozhodnutí, které nebylo zrušeno či změněno; poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 2025/2009 a 25 Cdo 1293/2009. V případě doručování příkazu stěžovateli bylo plně dodrženo ustanovení § 23 odst. 1 správního řádu. Obvodní soud se neztotožnil se způsobem, jakým si stěžovatel vyložil ustanovení § 20 správního řádu a plně se ztotožnil s názorem Krajského soudu v Brně, který se doručováním příkazu stěžovateli podrobně zabýval v rámci rozhodování o odvolání stěžovatele jako povinného proti usnesení o nařízení exekuce a v rámci návrhu stěžovatele na zastavení a odklad exekuce, resp. o jeho odvolání, a v obou případech dospěl shodně k závěru, že doručení příkazu žalobci bylo provedeno řádně, tj. v intencích ustanovení § 20 odst. 1 a 2 správního řádu účinného v době doručování předmětného exekučního titulu.

Dne 4. 2. 2014 rozsudkem č. j. 21 Co 535/2013-104 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu ze dne 22. 2. 2013 č. j. 31 C 185/2011-78 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vzhledem k tomu, že předmětný příkaz nebyl příslušným orgánem pro nezákonnost zrušen ani změněn, přisvědčil obvodnímu soudu, že odpovědnost žalované za nezákonné rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově dána nebyla. Na rozdíl od obvodního soudu odvolací soud konstatoval, že nesprávným úředním postupem mohou být i nedostatky při doručování úředního rozhodnutí; shodně s obvodním soudem však konstatoval, že žalovaná se nesprávného úředního postupu při doručování předmětného příkazu nedopustila a že doručování příkazu nelze považovat za úkon dle § 15 odst. 1 správního řádu. V postupu správního orgánu při doručování nelze spatřovat žádné pochybení. Žalovaná se proto nesprávného úředního postupu nedopustila a nešlo proto dovodit její odpovědnost za škodu, která z toho měla stěžovateli vzniknout. Proto byl rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrzen.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení v jeho věci, zejména předcházejícího řízení o přestupku, jemuž vytkl četné nezákonnosti, především pokud šlo o náhradní doručení příkazu, pro které dle jeho názoru nebyly splněny podmínky, neboť byl hospitalizován v nemocnici. Stěžovatel opakovaně tvrdil, že příkaz byl doručován vadně a že v důsledku nesprávného postupu správního orgánu při doručování příkazu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ve vztahu k řízení vedoucímu k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí stěžovatel uvedl, že "v důsledku nesprávného posouzení soudem ohledně břemene důkazního mu bylo znemožněno dosáhnout náhrady škody, to v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny." Doručování příkazu bylo vadné a jeho vydáním a následným výkonem mu byla způsobena škoda ve výši 40 735 Kč. Stěžovatel tvrdil, že zamítnutím žaloby bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces a odepřeno právo na spravedlivou náhradu škody, čímž došlo k porušení jeho zaručených práv dle čl. 36 a čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy nesprávným právním posouzením jeho věci, zejména otázky zákonnosti doručování příkazu o uložení pokuty vydaného v příkazním řízení podle § 87 zákona o přestupcích.

K nesouhlasu stěžovatele s právními závěry obecných soudů ohledně posouzení zákonnosti postupu při doručování příkazu Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy konkrétně nic neuvádí o tom (jak je z jejich znění zřejmé), jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc (v daném případě závěry obecných soudů ve vztahu k doručení příkazu fikcí) obecnými soudy právně posouzena.

Stěžovatel nesouhlasil se závěrem obvodního a odvolacího soudu, že příkaz byl doručen řádně (byť fikcí) a tudíž že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Ústavní soud ovšem není povolán tyto závěry nalézacího a odvolacího soudu přezkoumávat a jako soud další instance posuzovat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění ve vztahu k doručování příkazu stěžovateli a následně i z nich vyvodily správné právní závěry. Důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo být toliko to, pokud by obecné soudy porušily ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997

sp. zn. III. ÚS 31/97

(N 66/8 SbNU 149), dostupný též, stejně jako další uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

(N 5/1 SbNU 41)]. V posuzovaném případě Ústavní soud nezjistil v rozhodnutích obecných soudů žádná protiústavní pochybení.

Z obsahu podané ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší.

Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obvodního soudu a odvolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na obsah jejich odůvodnění, coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu