Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding exculatory costs order in trivial amount.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Martina Holemého, zastoupeného JUDr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky Valašské Meziříčí ze dne 27. 6. 2014 č. j. 44 EXE 799/2011-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě částečných nákladů exekuce soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov JUDr. Tomáše Vrány ze dne 21. 3. 2014 č. j. 103 Ex 12434/11-29.

Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že v exekučním řízení zahájeném stěžovatelem jako oprávněným proti povinnému soudní exekutor uvedeným příkazem k úhradě částečných nákladů (dále jen "příkaz") přikázal povinnému uhradit náklady exekuce ve výši 4 671 Kč s tím, že příkaz neurčuje konečné náklady exekuce, ale pouze částečné. O dalších nákladech bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím. K námitkám stěžovatele proti příkazu Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí v záhlaví označeným usnesením příkaz potvrdil.

Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v postupu exekutora, který vydal příkaz, jímž si stanovil odměnu za plnění, které nebylo vymoženo, a vypočítal svou odměnu z částky ve výši 25 607,40 Kč, aniž uvedenou částku vymohl. Exekutor si tak podle stěžovatele stanovil odměnu z dosud nevymoženého plnění.

Stěžovatel dále polemizuje s právním názorem soudu, podle něhož je na základě vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, a výkladem jejího ustanovení § 6 odst. 3 možno dovodit, že nic nebrání možnosti vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce již v jejím průběhu, nikoli až v jejím závěru, a že okamžik vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce závisí na způsobu, který soudní exekutor zvolil, a na délce vedení exekuce. Tento právní názor je podle stěžovatele v rozporu s ustanovením § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění za škody způsobené exekutorem, a také s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným mj. v nálezu

sp. zn. II. ÚS 3726/11

. Stěžovatel má za to, že z citovaného ustanovení vyplývá, že není možné přiznat soudnímu exekutorovi odměnu za nějaké "imaginární", nevymožené plnění a že soudní exekutor může vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce teprve poté, kdy něčeho vymůže. Tento názor podle stěžovatele koresponduje s názorem Ústavního soudu vyjádřeným ve výše uvedeném nálezu a v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 8/06

. Zásah do svého vlastnického práva stěžovatel spatřuje v tom, že by si soudní exekutor mohl vymožené plnění ponechat na úhradu své odměny a stěžovatel by obdržel úhradu své pohledávky až poté, kdy by byla uhrazena odměna soudního exekutora.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i dosavadní průběh řízení je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností se stejnou právní argumentací se již zabýval ve věci

sp. zn. IV. ÚS 2808/14

, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat a v podrobnostech na uvedené usnesení odkazuje.

Ústavní soud připomíná, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

III. ÚS 255/05

nebo

IV. ÚS 131/08

). Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, by musely vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Z pohledu posouzení ústavní stížnosti je nutno dále uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce (jedná se o částku 4 671 Kč), přičemž Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

III. ÚS 405/04

,

III. ÚS 602/05

,

III. ÚS 748/07

,

IV. ÚS 3247/07

), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

Žádný z předpokladů, který by mohl vést ke zrušení napadeného nákladového rozhodnutí v bagatelní výši, však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Toto rozhodnutí odpovídá požadavkům na jeho ústavnost a není ani v rozporu se stěžovatelem uváděnými nálezy Ústavního soudu, přičemž tyto odkazy jsou navíc nepřípadné. Ústavní soud se v uvedených nálezech totiž zabýval odměnou exekutora vpřípadě dobrovolného plnění, resp. základem pro výpočet odměny exekutora v případě dobrovolného plnění po nařízení exekuce. V případě stěžovatele se však jedná o situaci odlišnou.

Exekuční soud ve svém napadeném rozhodnutí mimo jiné uvedl, že s ohledem na výklad ustanovení § 6 vyhlášky č. 418/2001 Sb. nepovažuje vydání příkazu za předčasné, ani za odporující právním předpisům, když tímto příkazem není stěžovatel nijak krácen. Dále konstatoval, že v případě zastavení exekuce se v usnesení o jejím zastavení určuje povinnost k úhradě nákladů exekuce včetně její výše, vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce ztrácí své opodstatnění s tím, že byl-li již vydán, soudní exekutor je oprávněn vydat nový příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým zruší určení odměny v předchozím a určí odměnu i nižší.

Nadto Ústavní soud dodává, že úhrada nákladů exekuce byla příkazem, jenž byl potvrzen ústavní stížností napadeným rozhodnutím, uložena povinnému, nikoli stěžovateli. Obava, že by si exekutor mohl vymožené plnění ponechat na úhradu své odměny a že by stěžovatel obdržel úhradu své pohledávky až poté, kdy by byla uhrazena odměna exekutora, v níž spatřuje stěžovatel zásah do svého práva na ochranu vlastnictví, je pouze hypotetická, a proto nemůže spadat pod ochranu podle čl. 11 Ústavy (analogicky srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

).

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž přijatým závěrům, i s ohledem na výše uvedená východiska přezkumu, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu