Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of legal remedies and procedural timing.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a Supreme Court decision regarding bankruptcy proceedings. The applicant argued violations of fair trial rights and property expectations, but the Court found the complaint procedurally premature. The Court ruled that the case was still pending in lower courts, meaning all statutory legal remedies had not been fully exhausted, rendering the constitutional review inadmissible under the principle of subsidiarity.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all statutory legal remedies, as the principle of subsidiarity requires the exhaustion of ordinary judicial processes before constitutional review.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Stehlíka, zastoupeného Mgr. Martinou Jelínkovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 1003/53, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3066/2013-156 ze dne 17. září 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 29. 11. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Dále odkazuje na princip rovnosti vyjádřený v čl. 37 odst. 3 Listiny, na čl. 95 Ústavy, na právo stěžovatele na spravedlivou odměnu za vykonanou práci a na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku z titulu odměny za vykonanou práci.
2. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byly zrušen k dovolání žalovaného insolvenčního správce rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 42 C 61/2010 ze dne 14. listopadu 2012 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 2/2013-140 ze dne 22. května 2013. V rozsudku Nejvyššího soudu byl vyjádřen právní názor, s nímž stěžovatel s odkazem na svá výše uvedená základní práva, polemizuje.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
5. Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006
sp. zn. IV. ÚS 125/06
(U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011
sp. zn. IV. ÚS 3256/10
, ze dne 16. 2. 2011
sp. zn. III. ÚS 256/11
či ze dne 23. 5. 2013
sp. zn. III. ÚS 1492/13
]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
6. Jak je uvedeno, dovoláním žalovaného bylo sice Nejvyšším soudem vyhověno proti zájmům stěžovatele, avšak není zřejmé, zda skutečně dojde po novém projednání věci k zásahu do základních práv stěžovatele. Není např. vyloučeno, aby nižší soudy vyhověly jinému stěžovatelově argumentu pro přiznání jím tvrzeného nárok. Z napadeného rozsudku plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které mu příslušné právní předpisy poskytují. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ji jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka