Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet formal requirements and lack of lawyer representation.

Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Pavla Černoty, bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 7 As 51/2014, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014, č. j. 8 A 183/2013 - 14, byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání osvobození od soudních poplatků pro řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel podání, jež Nejvyšší správní soud podle jeho obsahu vyhodnotil jako kasační stížnost, kterou zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení tohoto rozhodnutí, neboť jím mělo být porušeno jeho "právo na spravedlivý přezkum a právo na právní pomoc". Stěžovatel obsáhle, leč zmateně a málo srozumitelně polemizuje se skutkovými i právními závěry obecných soudů, jejich postup označuje, mimo jiné, za "imbecilní".

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel podal ústavní stížnost, aniž by byl pro toto řízení zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci [viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a jeho podání vykazuje i další vady, není připojeno napadené rozhodnutí (srov. zákonné náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 34, § 72 zákona o Ústavním soudu). Z několika stovek řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, (k dnešnímu dni je v rejstříku Ústavního soudu zapsáno přes 500 jím podaných ústavních stížností), se podává, že tento závadný postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti, stěžovatel volí, ačkoli byl opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn. IV. ÚS 424/09

,

sp. zn. I. ÚS 257/09

,

sp. zn. III. ÚS 765/09

,

sp. zn. I. ÚS 787/09

,

sp. zn. Pl. ÚS 5/09

,

sp. zn. III. ÚS 291/09

,

sp. zn. I. ÚS 467/09

,

sp. zn. I. ÚS 786/09

,

sp. zn. II. ÚS 3891/11

,

sp. zn. III. ÚS 3750/12

,

sp. zn. III. ÚS 4125/12

,

III. ÚS 428/13

,

sp. zn. II. ÚS 3563/14

a desítky dalších).

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění vady návrhu; vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se vytýkaný nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak opakovaně stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.

V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem

se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a stěžovatelův návrh bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2014

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj