Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded due to identical prior rejection of similar constitutional complaint.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Marcely Urbanové, zastoupené JUDr. Klárou A. Samkovou Ph. D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2014 č. j. 1 Co 207/2014-85 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2014 č. j. 23 C 8/2013-73, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením zastavil řízení ve věci žaloby stěžovatelky proti žalovanému Jiřímu Čunkovi (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 14 135 Kč (výrok II), neboť zpětvzetím žaloby procesně zavinila, že řízení muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.).

Vrchní soud v Olomouci též ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka se žalobou na ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy v penězích domáhala, aby soud žalovanému uložil zaplatit jí na náhradě nemajetkové újmy 500 000 Kč (neoprávněný zásah do osobnostních práv shledávala ve výrocích žalovaného vyslovených v pořadu "Hydepark" na ČT 24), a žalobu vzala zpět s odůvodněním, že v jiném sporu (sp. zn. 31 C 114/2013) týkajícím se internetové prezentace žalovaného uzavřela na prvním jednání se žalovaným smír, v jehož rámci se žalovaný zavázal zdržet se jakýchkoliv výroků na adresu stěžovatelky (s dohodnutou výjimkou), přičemž tímto závazkem bylo dosaženo účelu, pro který byla (mimo jiné) žaloba podána. Podle odvolacího soudu krajský soud postupoval správně, jestliže se při rozhodování o nákladech řízení uchýlil k užití § 142 odst. 2, věty první, o. s. ř., neboť mezi smírem založeným závazkem žalovaného a stěžovatelkou uplatněným nárokem na zaplacení nemajetkové újmy v penězích není příčinná souvislost, jestliže jím žalovaný neposkytl stěžovatelce "sebemenší satisfakci za to, co mu v této věci vytýká", a nelze ani dovodit, že by "nesprávnost svého chování" uznal. Připomenul též, že již rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 42/2010-485 bylo žalovanému uloženo zdržet se vůči stěžovatelce výroku "že je lhářka", a bylo tak na místě, aby stěžovatelka - namísto podávání žalob z téhož důvodu - podala návrh na výkon tohoto rozhodnutí. Důvody pro užití § 150 o. s. ř. vrchní soud neshledal.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svých práv garantovaných v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 1, čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Uvádí, že ač opakovaně deklarovala, že jí ke zpětvzetí žaloby vedlo konání žalovaného a "změna jeho postoje", byla rozhodnutími soudů o nákladech řízení "v podstatě finančně postižena za to, že chránila svá osobnostní práva, jak ji k tomu obecné soudy přiměly svým odmítnutím poskytnout komplexní ochranu pro futuro" (viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 42/2010), čímž došlo k "výraznému výkyvu" v rovném postavení účastníků řízení. Je názoru, že pro tyto důvody měl soud rozhodnout, že žalovanému náklady řízení nepřiznává, a to eventuálně i s přihlédnutím k § 150 o. s. ř..

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami, obsaženými v jiné ústavní stížnosti téže stěžovatelky v obdobné právní věci, kterou Ústavní soud již dříve usnesením ze dne 16. 10. 2014

sp. zn. III. ÚS 3253/14

odmítl s tím, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podstatné přitom je, že závěry citovaného rozhodnutí se plně uplatní i v této věci; není totiž důvodu se od nich ani zde jakkoliv odchýlit. Podrobné zdůvodnění tohoto rozhodnutí je stěžovatelce známo a v podrobnostech proto postačí na ně toliko odkázat.

Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů obecných soudů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - i v nyní napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu