Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to lack of mandatory lawyer representation and formal defects.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci návrhu Ing. Jaromíra Houžvičky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014 č. j. 7 Afs 127/2014-19, a ze dne 21. 8. 2014 č. j. 7 Afs 154/2014-19, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 4. 6. 2014 č. j. 59 Af 28/2014-23, a ze dne 19. 6. 2014 č. j. 31 Af 62/2013-61, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 6. 11. 2014 bylo Ústavnímu doručeno podání, v němž navrhovatel žádal, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů a dále aby "z právních předpisů odstranil povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti i jejich zpoplatnění soudními poplatky".

Podání navrhovatele nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34, § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).

Z několika desítek dalších řízení o ústavních stížnostech, jež navrhovatel u Ústavního soudu vedl a vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byl Ústavním soudem opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti a vyzýván k odstranění uvedeného nedostatku podání (viz naposledy kupříkladu ve věci

sp. zn. IV. ÚS 1853/13

,

sp. zn. III. ÚS 2567/14

, sp. zn. II. 2600/14 či

sp. zn. I. ÚS 2790/14

), což navrhovatel nečiní.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve své judikatuře opakovaně, srov. kupř. usnesení ze dne 26. 1. 2006,

sp. zn. III. ÚS 5/06

, ze dne 28. 4. 2009,

sp. zn. I. ÚS 987/09

, ze dne 18. 5. 2010,

sp. zn. II. ÚS 1361/10

, ze dne 18. 5. 2010,

sp. zn. IV. ÚS 1273/10

, a ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. III ÚS 3359/11 a další), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly navrhovateli objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se pak setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

I v této věci se proto Ústavní soud v souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení navrhovatele (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh navrhovatele bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2014

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj