Constitutional Court dismisses appeal as no constitutional violation regarding disability pension criteria changes.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele Ĺubomíra Roška, právně zastoupeného advokátem JUDr. Wieslawem Firlem, U Stromovky 1501/11, Havířov - Město, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2013 sp. Zn. 41 Ad 54/2011 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 3 Ads 80/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 8. 10. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o odnětí invalidního důchodu. Stěžovatelem podaná kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta.

Podstata sporu spočívá v tom, že stěžovatel pobíral v minulosti invalidní důchod, přičemž vedlejší účastník dospěl k závěru, že pokles pracovní schopnosti stěžovatele nedosahuje ani 35% a z toho důvodu mu již jednou přiznaný invalidní důchod odebral. S uvedeným však stěžovatel nesouhlasil, neboť na Slovensku mu byla míra poklesu pracovní schopnosti stanovena na 45%. Poté, co věc začala být projednávána obecnými soudy, nechal si stěžovatel zpracovat znalecký posudek od MUDr. Josefa Slowika, který dospěl k závěru, že pokles pracovní schopnosti stěžovatele rozhodně dosahuje zákonem požadované procentuální hranice a dokonce již jde o II. stupeň invalidity.

Krajský soud sice umožnil posudkové komisi, aby se k závěrům soudního znalce vyjádřila, ale neumožnil jeho výslech. Obecné soudy se nevypořádaly s námitkami stěžovatele a zejména zcela rozlišným závěrem soudního znalce. Nejvyšší správní soud dokonce dospěl k závěru, že ze znaleckého posudku MUDr. Slowika a posudkové komise vyplývají de facto shodné skutečnosti. S uvedeným však stěžovatel zásadně nesouhlasí a setrvává na stanovisku, že je invalidní, o čemž má svědčit i znalecký posudek MUDr. Slowika.

Zdravotní problémy stěžovatele odpovídají definičně obtížím podle položky 1c až 1d v oddílu E, kapitoly XIII. Přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. Pro zjištěné a konstatované zdravotní obtíže je stanovena procentuální míra poklesu pracovní schopnosti ve výši 30 až 40%, resp. 50 až 70%. V průměru lze tedy dospět k závěru procentuální míry poklesu pracovní schopnosti ve výši minimálně 45%. S ohledem na existenci vícero zdravotních obtíží, jimiž stěžovatel trpí, případně s ohledem na náročnost a charakter jím dříve vykonávané profese nutno současně aplikovat i ustanovení § 3 vyhlášky č. 359/2009 Sb. a uvedenou procentuální míru poklesu pracovní schopnosti navýšit o 10%.

Celkově tedy soudní znalec MUDr. Slowik fakticky dospěl k závěru o procentuální míře poklesu pracovní schopnosti stěžovatele nejméně o 55%, což odpovídá dokonce II. stupni invalidity. Závěry soudního znalce zcela korespondují s posudkem slovenské Sociální pojišťovny Bratislava, která při přezkoumání zdravotního stavu stěžovatele rozhodla, že pokles jeho pracovní schopnosti činí nejméně 45%. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav a stejně tak nebyl proveden jeho důkaz výslechem znalce MUDr.

Slowika. Posudková komise se sice vyjádřila k závěrům MUDr. Slowika, ovšem ne v plném rozsahu. Závěry Nejvyššího správního soudu jsou neúplné, nedostatečné a vnitřně rozporné. Na jednu stranu Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze znaleckého posudku posudkové komise i znaleckého posudku MUDr. Slowika vyplývají de facto shodné skutečnosti, na druhou stranu dospívá k závěru, že řádný a správný je toliko posudek posudkové komise, a to i přes to, že ve věci předložené posudky hodnotí invaliditu stěžovatele zcela odlišně.

Výše uvedenými skutečnostmi se stěžovatel cítí být dotčen ve svých základních právech a svobodách.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Ústavní soud v souvislosti s hodnocením skutkového stavu věci poukazuje na závěr Nejvyššího správního soudu, který zcela správně vyzvedl tu skutečnost, že v obdobných případech se hodnocení soudu opírá o lékařské posouzení, jde o věc odborně medicínskou, k níž nemá soud potřebné znalosti. V předmětném případě bylo na obecných soudech, aby zhodnotily odborné závěry posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí a znaleckého posudku MUDr. Slowika. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, jak se soudy s odlišnými odbornými závěry vypořádaly. Zásadní je přitom zjištění, že důvodem pro odejmutí invalidního důchodu není změna zdravotního stavu stěžovatele, ale především změna posudkových kritérií daných vyhláškou č. 359/2009 Sb., která oproti předchozí právní úpravě zpřísnila kritéria pro přiznání invalidního důchodu. Podstata odejmutí již jednou přiznané invalidity tak spočívá v legislativně politické koncepci kritérií, jejichž nastavení spadá do pravomoci zákonodárce, potažmo, v případě prováděcích vyhlášek, exekutivy. Úkolem soudu je posoudit toliko jejich naplnění.

Z napadených rozhodnutí obecných soudů dále vyplývá, že tyto se věcí zabývaly po kasaci Nejvyššího správního soudu opakovaně, přičemž posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí se vyjádřila k závěrům jak Sociální pojišťovny v Bratislavě, tak i znalce MUDr. Slowika. Nejvyšší správní soud nezastírá, že některé závěry MUDr. Slowika jsou odlišné od těch, k nimž dospěla posudková komise ministerstva, nicméně podstatnou je především ta skutečnost, že v hodnocení nejzávažnějších zdravotních obtíží, tj. těch, jež jsou vertebrogenního charakteru, se shodují. Stejně tak i v závěru, že stěžovatel není sice schopen vykonávat dosavadní fyzicky náročnou práci, nicméně provádění jakékoliv jiné, méně fyzicky náročné práce, vyloučeno není.

Z ústavněprávního hlediska je významnou námitka, podle níž obecné soudy neprovedly stěžovatelem navržený důkaz výslechem znalce. Z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, k čemu konkrétně by se měl znalec vyjádřit. Je zjevné, že skutkové dokazování dosáhlo v projednávaném případě svých hranic, neboť, jak bylo již shora uvedeno, jedná se především o posouzení medicínské, které, si může obecný soud opětovně ověřit pouze u jiného znalce nebo posudkové komise. Obecné soudy přitom nesmí ztrácet ze zřetele otázku efektivnosti soudního řízení. Z medicínského hlediska by zřejmě nečinilo jak stěžovateli, tak i odborné posudkové komisi vést před soudem odbornou disputaci, nicméně tato by již přesahovala odborné možnosti soudu. V takových situacích, kdy obě strany měly možnost se k věci vyjádřit a kdy nelze předpokládat, že by došlo k zásadnější změně či dokonce zvratu odborného názoru jedné ze svářících se stran, je na soudu, aby vzal v úvahu hlavní předložené důkazy stran a ve věci rozhodl. To se v předmětném případě také stalo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním

soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2014

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu