Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process in neighbor dispute over fence permit denial.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Věry Švarcové a Zdeňka Švarce, zastoupených JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. července 2013 č. j. 1 As 23/2013-53 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2013 č. j. 10 A 285/2011-85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti výše označenému rozsudku Městskému soudu v Praze, jakož i tohoto rozsudku.

Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů ve správním soudnictví došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), principu rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na veřejné projednání věci s možností vyjádřit se ke všem důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a ve všech aspektech pak ve spojení s dotčením čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že soudy nebyly zkoumány a zjištěny skutečnosti, které jsou podle stěžovatelů zcela nezbytné pro zákonné rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1216/13

). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. K tomu však podle názoru Ústavního soudu v posuzovaném případě nedošlo.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozsudky správních soudů a konstatuje, že neshledal, že by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod nebo byly v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Jak Nejvyšší správní soud, tak i Městský soud v Praze se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti rozhodnutí správních orgánů (v daném případě Obecního úřadu v Líbeznicích a Krajského úřadu Středočeského kraje) o zamítnutí žádosti stěžovatelů o dodatečné povolení stavby plotu z důvodu jejího rozporu s obecnými požadavky na výstavbu. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů se pak zejména Nejvyšší správní soud zabýval konkrétními žalobními, resp. stížnostními body stěžovatelů, a to jak v rovině skutkové, tak právní. Až na základě takto zevrubného zkoumání došly oba soudy k závěru, že správní orgány nepochybily, když stěžovatelům nevyhověly v jejich žádosti o dodatečné povolení stavby plotu z důvodu rozporu s obecnými požadavky na výstavbu. Klíčovým ustanovením, o nějž správní orgány i oba soudy opřely odůvodnění svých rozhodnutí, je ustanovení § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění vyhlášky č. 269/2009 Sb., na jehož základě musí vzájemné odstupy staveb umožňovat jejich údržbu a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, například technickou infrastrukturu.

Jestliže Nejvyšší správní soud připustil kasační stížnost a sám pak zevrubně a přesvědčivě odůvodnil, proč považuje závěry Městského soudu v Praze za správné, nemohou se stěžovatelé úspěšně dovolat porušení svých ústavně zaručených práv, včetně práva na spravedlivý (řádný) proces, jen proto, že se soudy ve správním soudnictví neztotožnily se skutkovými tvrzeními stěžovatelů, resp. s jejich právním názorem.

Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že v daném případě jde o klasický sousedský spor, který by měl být přednostně řešen soukromoprávními prostředky. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na úvahu Nejvyššího správního soudu nad celkovou povahou sporu, podle nějž "pokud lze v tomto sporu hledat porušení proporcionality, je to právě v závažnosti sporu v porovnání s jeho délkou a vynaloženými náklady. Do budoucna by se účastníci měli zaměřit na smírné řešení vzájemných sporů a především by se jim měli snažit předcházet, např. konzultací rozhodnutí, která mají vliv na práva druhého."

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu