Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding civil litigation costs. The court rejects claims of unfairness when a party withdraws a lawsuit. The decision upholds the principle that parties must actively pursue legal remedies. The court finds no violation of constitutional rights in the lower court's ruling. The complaint is rejected because the applicant failed to use available legal avenues. The ruling confirms that courts are not bound to follow a party's preferred outcome. The decision emphasizes the duty of parties to actively participate in proceedings. The court concludes that the lower court acted correctly and constitutionally. The complaint is dismissed due to lack of merit and procedural failure. The applicant cannot bypass ordinary court procedures via constitutional review.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Straky, zastoupeného JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou, se sídlem Masarykovo náměstí 8, Stříbro, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2013 č. j. 12 Co 480/2013-35, za účasti Krajského soudu v Plzni, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým podle něj bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a došlo též k odepření spravedlnosti v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalobce; v průběhu řízení svou žalobu z "ekonomických důvodů" vzal zpět. V návaznosti na to bylo usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 17. 7. 2013 č. j. 3 C 74/2012-27 řízení zastaveno a bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti nákladovému výroku tohoto rozhodnutí podal odvolání žalovaný, s tím, že okresní soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se žalovaný vzdal práva na úhradu nákladů řízení, přestože žalovaný ve svém vyjádření ke zpětvzetí žaloby o přiznání náhrady nákladů řízení požádal. Krajský soud posléze, s ohledem na § 146 odst. 2 větu první občanského soudního řádu, podle něhož v případě, že některý z účastníků zaviní zastavení řízení, je povinen hradit jeho náklady, napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 10.164 Kč, a dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 1.876 Kč.

3. Stěžovatel se rozhodnutím Krajského soudu v Plzni cítí poškozen a má za to, že v jeho případě došlo k porušení zásady rovnosti účastníků a zásady jednotného postupu všech orgánů veřejné moci. Krajský soud podle něj nevzal v úvahu charakter řízení ani skutečnost, že žaloba by byla úspěšná, pokud by žalovaný nepodal námitku promlčení. Stěžovatel též poukázal na skutečnost, že žalovaný (státní podnik v likvidaci), ač jeho jménem jednal likvidátor-advokát, byl v řízení právně zastoupen advokátem. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že je v trvalé nouzi, a také proto řízení "zastavil" (vzal zpět svou žalobu - pozn. ÚS); jeho měsíční příjmy představují pouze sociální dávky, není zdráv; dříve trvale pečoval o svou nemocnou matku. Postup soudu, který rozhodl bez zohlednění poměrů na straně žalobce, charakteru řízení i jednoduchosti podání žalovaného, tak stěžovatel považuje za rozporný s dobrými mravy.

4. K ústavní stížnosti se vyjádřil též účastník řízení - Krajský soud v Plzni, který odkázal na odůvodnění svého usnesení napadeného ústavní stížností a ústavní stížnost shledal nedůvodnou.

5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal též spis Okresního soudu v Tachově sp. zn. 3 C 74/2012. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud dopěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Žádnou z naznačených ústavněprávních vad Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Zdůrazňuje přitom, že přestože stěžovatel při zpětvzetí žaloby okresní soud informoval o své nemajetnosti a navrhl, aby bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, v řízení odvolacím zůstal zcela pasivním. Odvolání žalovaného mu (respektive jeho právní zástupkyni) přitom bylo řádně doručeno, stěžovatel tedy měl možnost se k němu vyjádřit a rozhodnutí krajského soudu tak ovlivnit, ovšem tohoto práva nevyužil a krajskému soudu nepředložil žádný důvod, proč by se měl v dané věci odchýlit od zákonného ustanovení upravujícího hrazení nákladů řízení v případě zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby (§ 146 odst. 2 občanského soudního řádu). Za takové situace lze mít za to, že stěžovatel vlastně řádně nevyčerpal právní prostředky k ochraně svého práva, což jeho námitky poukazující na chybné a nenáležité posouzení krajského soudu činí nepřípustnými. Prostřednictvím ústavní stížnosti stěžovatel nemůže úspěšně napravovat nedostatek své aktivity v řízení před obecnými soudy (krajským soudem), jak se nyní pokouší. Ústavní soud tak uzavírá, že krajský soud se svým rozhodnutím, jakož ani postupem předcházejícím jeho vydání nedopustil žádného pochybení ústavní relevance. Zásada rovnosti účastníků řízení byla dodržena, oba účastníci měli možnost se v řízení vyjádřit. Neústavnost rozhodnutí soudu nemůže zakládat skutečnost, že soud nerozhodl tak, jak stěžovatel považoval za správné a jak si přál, a že se nevypořádal se stěžovatelovými argumenty, pokud stěžovatel své argumenty soudu vůbec nepředložil.

9. Ústavnímu soudu tak nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu