Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to insufficient evidence in theft and robbery case.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti T. P., t. č. Věznice Bělušice, zastoupeného JUDr. Melánií Pyszkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře U Stromovky 1501/11, 736 01 Havířov - Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 6 Tdo 1292/2013-14, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2013 č. j. 4 To 169/2013-182 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 6. 2013 č. j. 3 T 85/2013-160, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud"), usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti konstatuje, že shora uvedené obecné soudy učinily svá skutková zjištění v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování. Obecné soudy dle jeho názoru nerespektovaly zákonná ustavení ani platnou soudní judikaturu. Tím se měly dopustit neadekvátního zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, které je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynulo následující. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže a ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže. Za toto jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně. Současně byl zavázán k povinnosti nahradit způsobenou škodu. Stěžovatelovo odvolání následně krajský soud jako nedůvodné zamítl, když konstatoval, že řízení předcházející vydání rozsudku bylo provedeno v souladu s požadavky danými trestním řádem a provedené dokazování považuje za natolik úplné, že umožňuje rozhodnout o vině obžalovaného bez důvodných pochybností. Krajský soud se dále zabýval námitkami stěžovatele stran dokazování a konstatoval, že důkazy provedené soudem prvního stupně vytvářejí logicky uzavřený celek. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel uvádí, že shora uvedené obecné soudy učinily skutková zjištění, která nemají žádnou oporu v provedeném dokazování. Navíc při tom nerespektovaly zákonná ustanovení, především zásadu in dubio pro reo, a platnou soudní judikaturu [např. nález

sp. zn. II. ÚS 2168/07

ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185), případně nález

sp. zn. I. ÚS 394/97

ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)]. Namítaná porušená zákonná ustanovení stěžovatel blíže nespecifikuje. Stěžovatel se domnívá, že přímé důkazy provedené v řízení, nepostačovaly k učinění jednoznačného a nepochybného závěru o jeho vině, a to především pro existenci důvodné pochybnosti o jejich věrohodnosti. Současně uvádí, že provedené nepřímé důkazy neutváří dostatečně logicky uzavřený řetězec, na základě kterého by byl závěr o vině náležitě odůvodněn. Stěžovatel je přesvědčen, že okresní soud nerespektoval výsledky provedeného dokazování a provedené důkazy vyhodnotil rezervovaně a jednostranně, přičemž žádným způsobem nereagoval na množství výhrad obhajoby. Toto pochybení pak měl potvrdit i krajský soud, jakožto soud odvolací, nehledě na množství nesouladností a naprosto zjevných a zásadních rozporů v provedeném dokazování před soudem prvního stupně. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu. Domnívá se, že v tomto případě nejde o pouhý jeho subjektivní nesouhlas s provedeným dokazováním, tj. nesouhlas se závěry o provedených skutcích a jejich právním hodnocením, nýbrž o objektivně existující a zásadní nesoulad, který Nejvyšší soud nesprávně aproboval a připustil tím excesivní způsob vyhodnocení provedených důkazů.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Své výtky směřuje stěžovatel výlučně k pochybnostem o provedených důkazech, čemuž odpovídá i příslušná judikatura Ústavního soudu zmíněná v ústavní stížnosti. Stěžovatel konkrétně uvádí, že soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a učinily z důkazu pachovou zkouškou osamocený prvek konstrukce směřující k jeho vině, jakož vůbec nereflektovaly pochybnosti, které provedené důkazy - dle jeho mínění - provází. Ústavní soud podotýká, že z rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího soudu je patrné, že námitky uplatněné stěžovatelem byly obsaženy jak v odvolání tak dovolání a je patrné, že oba soudy se jimi dostatečně zabývaly.

Ze všech ústavní stížností napadených rozhodnutí je patrné, že důkazy zpochybňované stěžovatelem nestojí v žádném případě osamoceně (důkaz pachovou zkouškou, náhodně nalezený šroubovák, výpovědi svědkyň atd.), ale vytvářejí celek, který jeho nesouhlas není schopen narušit. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanoveními trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 23/93

ze dne 1. 2. 1994, usnesení

sp. zn. II. ÚS 1701/11

ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení

sp. zn. II. ÚS 2832/14

ze dne 30. 9. 2014, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Byť z tohoto obecného přístupu Ústavního soudu existují výjimky (tj. případy extrémních pochybení, které představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů), v tomto případě pro ně není prostor. Zejména krajský soud vyložil, proč nelze souhlasit s námitkami stěžovatele a jasně, srozumitelně a racionálně své úvahy vysvětlil a opřel o provedené důkazy. Totožné námitky uplatněné stěžovatelem jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti, tím byly náležitě vyvráceny. Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy a nedošlo jimi k porušení práva na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel dovolává.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2014

Jan Musil, v. r.

předseda senátu