Constitutional Court dismissed constitutional complaint against non-final court rulings as inadmissible and unfounded.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Dalibora Loudy, zastoupeného JUDr. Matějem Outratou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4571/2010-304 ze dne 31. ledna 2013, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 Cmo 43/2008-337 ze dne 5. září 2013 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1378/2014-402 ze dne 21. května 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho ústavně zaručených práv na ochranu majetku a na spravedlivý proces zakotvených v čl. 11, v čl. 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 42 Cm 83/2005 Ústavní soud zjistil, že Krajský soudu v Hradci Králové rozsudkem č. j. 42 Cm 83/2005-88 ze dne 30. listopadu 2007 zamítl žalobu stěžovatele proti JUDr. Jiřímu Sehnalovi, správci konkurzní podstaty úpadce KTP Quantum, a.s. (dále jen "žalovaný"), na vyloučení 76 akcií společnosti ČEZ Praha a.s. z konkurzní podstaty úpadce KTP Quantum, a.s. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 15 Cmo 43/2008-134 ze dne 3. dubna 2008 změnil napadený rozsudek tak, že z konkurzní podstaty KTP Quantum, a.s. vylučuje 76 akcií ČEZ Praha a.s. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 29 Cdo 3132/2008-196 ze dne 25. srpna 2009 předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze po provedení dalších důkazů znovu rozhodl rozsudkem č. j. 15 Cmo 43/2008-246 ze dne 24. června 2010 tak, že opět rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z konkurzní podstaty KTP Quantum, a.s. se vylučuje 76 akcií ČEZ Praha a.s. K dalšímu dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 29 Cdo 4571/2010-304 ze dne 31.1.2013 druhý rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc znovu vrátil Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud v Praze následně rozsudkem č. j. 15 Cmo 43/2008-337 ze dne 5. září 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 1378/2014-402 ze dne 21. května 2014 odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že základem sporu byla správná interpretace a aplikace právního pojmu "zákaznický majetek", který je vždy majetkem konkrétního zákazníka. Stěžovatel považuje interpretaci a aplikaci uvedeného právního pojmu obecnými soudy za nesprávnou a mající za následek porušení jeho práva na ochranu majetku. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud a posléze i Vrchní soud v Praze vázaný závazným právním názorem Nejvyššího soudu rozhodl bez důkazů, resp. v rozporu se všemi důkazy, čímž došlo i k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem Ústavním soudu.

Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4571/2010-304 ze dne 31. ledna 2013 byl zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Z toho plyne, že o věci stěžovatele po vydání tohoto rozsudku nadále pokračovalo řízení před obecnými soudy a že stěžovatel měl možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl se stěžovatel, a ten tak učinil, domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.

S ohledem na právě uvedené skutečnosti představuje ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4571/2010-304 ze dne 31. ledna 2013 jakožto nikoli konečnému rozhodnutí v jeho věci nepřípustný návrh.

Ústavní soud následně přezkoumal zbývající v záhlaví citovaná rozhodnutí, tedy rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 15 Cmo 43/2008-337 ze dne 5. září 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1378/2014-402 ze dne 21. května 2014, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v nich vypořádaly dostatečně s rozhodnými skutečnostmi a jejich stěžejní závěr o tom, že předmětné akcie společnosti ČEZ Praha a.s. nejsou zákaznickým majetkem stěžovatele, neboť jejich koupě nebyla investiční službou, nelze rozhodně označit za svévolný či (extrémně) rozporný s principy spravedlnosti a Ústavní soud mu z hlediska ústavnosti nemá co vytknout. Ústavní soud tak na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, jakožto na projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a v části podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho ústavní stížnosti, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. října 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu