Constitutional Court dismisses complaint as manifestly unfounded regarding expert witness fee calculation.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Kolín, Sladkovského 13, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014 č. j. 25 Co 152/2014-720 a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 8. 2013 č. j. 5 C 160/2006-670, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručeného práva "domáhat se u soudu ochrany proti zvůli státních orgánů", navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Napadenými usneseními byla přiznána odměna znalci za podaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví - psychiatrie - celkem v částce 11 550,- Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a na formalistickém přístupu a je "v rozporu s nálezem ESLP 35376/97". Podle stěžovatele dospěl odvolací soud k nesprávnému právnímu názoru, že při stanovení odměny znalce je nutné vycházet pouze z výpočtu provedeného znalcem bez toho, že by soud provedl výpočet vlastní.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v právě projednávané věci jde.

Ústavní soud především uvádí, že výklad podústavního práva přísluší v dané věci civilním soudům. Úkolem Ústavního soudu není přepočítávat odměnu přiznanou znalci civilními soudy. Ústavní soud ověřil, že krajský soud se námitkami stěžovatele týkajícími se přiznaného znalečného podrobně zabýval a výši znalečného řádně odůvodnil.

Pokud stěžovatel odkazem na "nález ESLP 35376/97" měl na mysli rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 3. 2000, Krčmář a ostatní proti České republice (stížnost č. 3537/97), Ústavní soud neshledal, že by závěry v uvedeném rozhodnutí byly pro danou věc relevantní. Ostatně stěžovatel ani neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které by měl být postup soudů v jeho věci v rozporu s tímto rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva.

V projednávané věci tak Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu